„Mami, vždyť je normální, že babička pomáhá!“ – Kde končí láska a začíná vyčerpání?

„Mami, vždyť je normální, že babička pomáhá!“ ozvalo se z kuchyně, když jsem si dovolila jen tiše povzdechnout, že bych dnes večer ráda byla chvíli sama. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v hlavě mi hučelo. Na stole ležela hromada dětských pastelkových kreseb, na podlaze rozházené kostičky a v obýváku se ozýval smích mého vnuka Tomáška. Moje dcera Jana se na mě dívala s tím svým známým výrazem – trochu unavená, trochu podrážděná, ale hlavně přesvědčená, že tohle je prostě normální.

Jenže já už několik měsíců cítím, že moje životní energie mizí. Když se Tomášek narodil, byla jsem šťastná. Všechno mi připomínalo dobu, kdy jsem byla mladou mámou – vůně dětského pudru, večerní pohádky, společné pečení bábovky. Ale teď je Tomáškovi pět a já jsem se stala neplacenou chůvou na plný úvazek. Jana pracuje dlouhé směny v nemocnici a její muž Petr je pořád někde na služebních cestách. „Mami, vždyť ty jsi doma, máš čas,“ říká mi často Jana a já nemám sílu odporovat.

Začalo to nenápadně. „Mami, můžeš mi Tomáška pohlídat na dvě hodinky?“ – „Jasně, miláčku.“ Pak to byly čtyři hodiny. Pak celý den. Teď už je běžné, že Tomášek u mě spí i tři noci v týdnu. Přestala jsem chodit na keramiku s kamarádkami, protože „babička přece musí být k dispozici“. Přestala jsem jezdit na výlety s turistickým klubem. Dokonce i moje zahrádka zarůstá plevelem, protože večer už nemám sílu ani vyjít ven.

Jednou jsem to zkusila Janě říct: „Jani, já už toho mám někdy dost. Potřebovala bych taky trochu času pro sebe.“ Podívala se na mě překvapeně: „Mami, vždyť jsi to vždycky zvládala! A co bych bez tebe dělala? Víš přece, jak je to těžké.“ A já zase ustoupila. Vždyť ji miluju. Miluju i Tomáška. Ale kde jsem v tom všem já?

Začala jsem být podrážděná. Jednou jsem Tomáškovi zvýšila hlas, když rozlil kakao na koberec. Hned jsem si to vyčítala. Večer jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: „Jsem špatná babička?“

Moje kamarádka Alena mi jednou řekla: „Marie, musíš si nastavit hranice! Takhle to dál nejde.“ Jenže jak mám říct vlastní dceři ne? Vždyť ona mě potřebuje. Ale co když už nemám co dávat?

Jednoho dne přišla Jana domů dřív. Našla mě sedět na balkoně s prázdným pohledem do dálky. „Mami, děje se něco?“ zeptala se opatrně. Chvíli jsem mlčela a pak to ze mě vytrysklo: „Jani, já už nemůžu! Jsem unavená! Chci taky žít svůj život! Nechci být jen babička na zavolání!“

Jana se rozplakala. „Já nevěděla, že tě to tak trápí… Já myslela…“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a poprvé jsme si opravdu promluvily. Řekla jsem jí o svých snech – že bych chtěla jet do lázní, znovu malovat akvarely, chodit na procházky bez kočárku a plenek v tašce. Jana mě objala: „Promiň, mami. Já jsem byla tak zahleděná do sebe…“

Začaly jsme hledat řešení. Petr slíbil, že si vezme víc práce z domova. Jana požádala o kratší úvazek. A já? Začala jsem znovu chodit na keramiku a jednou týdně mám den jen pro sebe.

Ale pořád ve mně zůstává strach – co když zase sklouznu zpátky? Co když zase zapomenu na sebe? Proč je v Česku tak samozřejmé, že babička musí všechno obětovat?

Možná nejsem jediná. Možná je nás víc – babiček, které milují své vnuky nade vše, ale někdy už nemají sílu dál dávat.

A tak se ptám: Je opravdu normální, že babička pomáhá vždy a za všech okolností? Nebo máme právo říct dost a žít i svůj vlastní život?