„Mami, vždyť je normální, že babička pomáhá!“ – Kde končí láska a začíná vyčerpání?

„Mami, vždyť je normální, že babička pomáhá!“ ozvalo se z kuchyně, kde moje dcera Petra s klidem míchala polévku. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi po zádech stéká pot. Vnouček Matýsek právě rozlil kakao po celém stole a já už ani nevím, kolikátý den za sebou jsem tady místo Petry.

„Petro, já už fakt nemůžu. Potřebuju si taky někdy odpočinout,“ vydechla jsem tiše, ale ona jen mávla rukou. „Mami, vždyť jsi doma. Co bys dělala? Vždyť tě to s Matýskem baví.“

Ano, kdysi mě to bavilo. Když se Matýsek narodil, byla jsem nejšťastnější babička na světě. Všechno mi připomínalo dobu, kdy byla Petra malá – její smích, její první kroky, večerní pohádky. Ale teď? Teď mám pocit, že žiju život někoho jiného.

Každé ráno vstávám dřív než všichni ostatní. Připravím snídani, obleču Matýska do školky, sbalím mu batůžek. Petra mezitím spěchá do práce – chápu ji, má náročnou pozici v bance. Její manžel Tomáš je pořád někde na služebních cestách. Ale proč mám pocit, že jsem jediná, kdo tu drží rodinu pohromadě?

Jednoho dne jsem se rozhodla říct si o volno. „Petro, v pátek bych chtěla jet s kamarádkou na výlet do Karlových Varů. Potřebuju vypnout.“ Petra se na mě podívala překvapeně: „A kdo bude hlídat Matýska? Já mám poradu a Tomáš je v Brně.“

„Petro, já nejsem vaše chůva! Jsem tvoje máma, babička Matýska, ale taky mám svůj život!“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy. Petra jen protočila oči: „Mami, přeháníš. Vždyť je to normální. Všichni moji kamarádi mají babičky na hlídání.“

Normální? Možná dnes ano. Ale já si pamatuju dobu, kdy babičky měly svůj klid a děti za nimi chodily na návštěvu – ne že by za ně žily jejich životy.

Začala jsem být unavená. Nejen fyzicky, ale hlavně duševně. Přestala jsem chodit na keramiku, kterou jsem milovala. Přestala jsem se vídat s kamarádkami. Každý den byl stejný: školka, nákup, vaření, úklid, pohádka, uspat Matýska…

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici. Najednou mi došlo, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. Jsem jen babička? Nebo ještě pořád Alena?

Když jsem to řekla své sestře Janě po telefonu, povzdechla si: „Alčo, musíš si nastavit hranice. Jinak tě to semele.“

Ale jak? Jak říct vlastní dceři ne? Jak vysvětlit vnoučkovi, že dnes nemůžu přijít na jeho vystoupení ve školce?

Jednoho dne jsem se rozhodla. Ráno jsem Petře oznámila: „Od příštího týdne budu hlídat jen dvakrát týdně. Zbytek času potřebuji pro sebe.“

Petra se rozplakala: „Mami, jak mi to můžeš udělat? Já to sama nezvládnu! Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější.“

„Ano,“ odpověděla jsem tiše. „Ale rodina nejsi jen ty a Matýsek. Jsem to i já.“

Následující dny byly těžké. Petra se mnou skoro nemluvila. Matýsek se ptal: „Babičko, proč už nejsi každý den u nás?“ A já měla chuť brečet.

Ale pak jsem šla po letech na keramiku. Seděla jsem mezi ženami svého věku a poprvé po dlouhé době jsem se smála od srdce.

Doma mě čekal vzkaz od Petry: „Promiň mami. Byla jsem sobecká. Děkuju ti za všechno.“

A tak teď hledám rovnováhu mezi tím být babičkou a být sama sebou.

Někdy si ale večer sednu do ticha a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi láskou k rodině a láskou k sobě? Je špatné chtít žít i svůj vlastní život? Co si o tom myslíte vy?