„Mami, už jsi babička, tak se podle toho chovej!“ – Příběh o tom, jak těžké je zůstat sama sebou, když vás vlastní dcera nutí žít podle jejích představ

„Mami, už jsi babička, tak se podle toho chovej!“ ozvalo se včera z kuchyně, když jsem si oblékla své oblíbené červené šaty a chystala se vyrazit s kamarádkami na koncert do Lucerny. Moje dcera Petra stála u dřezu, v ruce utěrku a v očích směs pobavení a rozčilení. „Vážně chceš jít ven takhle? Vždyť tě může potkat někdo ze školky, kam dávám Aničku. Co si o nás pomyslí?“

Zamrazilo mě. Už zase. Už zase mi někdo říká, jak bych měla žít svůj život. Jako by mi nestačilo, že jsem celý život byla ta „správná“ – manželka, matka, zaměstnankyně v účtárně. Teď mám být ještě správná babička. Ale co to vlastně znamená? Sedět doma, plést ponožky a čekat, až mi někdo přinese vnouče na hlídání?

„Petro,“ zkusila jsem klidně, „já nejsem jenom babička. Jsem pořád Jana. A ty šaty mám ráda.“

Petra protočila oči. „No právě! Vždyť ti je skoro šedesát! Nemůžeš se oblékat jako dvacítka. A navíc… všechny babičky hlídají vnoučata. Jen ty máš pořád nějaký program.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevybuchnout. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem kdysi toužila po svobodě – po tom, až děti vyrostou a já budu mít konečně čas na sebe. Jenže místo toho přišla nová role: babička. A s ní i nová očekávání.

„Víš co?“ řekla jsem tiše. „Až budeš mít tolik let jako já, pochopíš.“

Petra jen mávla rukou a odešla do obýváku. Slyšela jsem, jak si pod vousy brumlá něco o tom, že dnešní babičky jsou úplně jiné než za jejího dětství.

Sedla jsem si ke stolu a chvíli jen zírala do prázdna. V hlavě mi vířily otázky: Jsem špatná matka? Špatná babička? Nebo jen žena, která nechce zapomenout na to, kým byla předtím, než ji začali všichni oslovovat „babičko“?

Vzpomněla jsem si na svou maminku. Ta byla jiná – vždycky měla zástěru, vařila knedlíky a nikdy si nestěžovala. Ale byla šťastná? Nikdy jsem se jí nezeptala. Možná jen přijala svou roli a smířila se s tím.

Já to ale neumím. Miluju tanec, hudbu, výlety s kamarádkami do divadla i na víno do vinárny U Sudu. Nechci sedět doma a čekat na telefonát od dcery, jestli můžu přijít pohlídat Aničku.

A přitom Aničku miluju nade vše. Když ji mám u sebe, jsme spolu venku na hřišti nebo pečeme bábovku – ale taky jí ukazuju staré desky Olympicu a učím ji tančit twist. Směje se na celé kolo a říká: „Babičko, ty jsi jiná než ostatní!“ A já vím, že to myslí dobře.

Jenže Petra to vidí jinak. Pro ni je správná babička ta, která je vždycky k dispozici, vaří svíčkovou a nosí šedivé svetry s jelenem. Ne ta, která má červené šaty a občas přijde domů až po půlnoci.

Ten večer jsem přece jen vyrazila ven. S kamarádkami jsme seděly v Lucerně a smály se jako za mlada. Povídaly jsme si o tom, jak nás naše děti nutí být někým jiným – jak nám dávají najevo, že bychom měly být usedlejší, klidnější… starší.

„Víš co,“ řekla mi Alena, „moje dcera mi taky pořád říká, že bych měla víc hlídat vnoučata a míň cestovat po světě. Ale já jí vždycky odpovím: Když jsem byla mladá, žila jsem pro vás. Teď chci žít i pro sebe.“

Přikývla jsem. Ale stejně mě to trápilo. Co když Petra opravdu potřebuje moji pomoc víc? Co když jsem sobecká?

Doma mě čekala tichá domácnost. Petra už spala u Aničky v dětském pokoji – její manžel je často na služebních cestách a ona je unavená ze všeho toho kolotoče kolem práce a dítěte.

Ráno u snídaně bylo dusno.

„Mami,“ začala Petra opatrně, „já vím, že máš svůj život… Ale někdy bych potřebovala pomoct víc. Všichni ve školce mají babičky pořád po ruce.“

Podívala jsem se na ni a viděla v jejích očích únavu i smutek.

„Petro,“ řekla jsem tiše, „já tě chápu. Ale taky potřebuju něco pro sebe. Nechci být jenom služba na hlídání… Chci být pro Aničku inspirací – ukázat jí, že i když je člověk starší, může žít naplno.“

Petra chvíli mlčela.

„Možná máš pravdu,“ řekla nakonec. „Ale je to těžké…“

Objaly jsme se a já cítila slzy v očích.

Celý den mi hlavou běžela jedna otázka: Je možné být dobrou babičkou i bez toho, abych zapomněla na sebe? Nebo musím volit mezi rodinou a vlastním štěstím?

Co myslíte vy? Dá se najít rovnováha mezi tím být tu pro rodinu a zároveň neztratit samu sebe?