Mami, teď tě potřebuju: Jak může péče o stárnoucí rodiče rozbít život dospělých dětí

„Lucko, prosím tě, přijedeš hned? Nejde mi televize a já tu sama nevydržím,“ ozvalo se v telefonu. Bylo půl jedenácté večer, venku lilo jako z konve a já jsem právě dopila studený čaj po dalším nekonečném dni v kanceláři. V hlavě mi hučelo z pracovních úkolů, které jsem nestihla dokončit, a zítra mě čekala důležitá prezentace. Přesto jsem si oblékla bundu, popadla klíče a vyrazila do tmy.

Cestou jsem si v duchu nadávala. Proč to zase dělám? Máma je zdravá, chodí na procházky, sama si vaří i nakupuje. Ale pokaždé, když se něco pokazí – nebo když se prostě cítí sama – volá mě. A já pokaždé přijedu. Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která všechno zvládne. Ale poslední dobou mám pocit, že už to nezvládám.

Když jsem dorazila do jejího bytu na sídlišti v Modřanech, seděla v županu na gauči a nervózně mačkala ovladač. „Já už nevím, co s tím je,“ povzdechla si a podívala se na mě těma svýma velkýma očima, ve kterých byla směs strachu a výčitek. „Bez televize je tu hrozný ticho.“

„Mami, vždyť je skoro půlnoc,“ snažila jsem se zachovat klid. „Zítra mám důležitou práci. Nemohla jsi to vydržet do rána?“

„Ty na mě nemáš nikdy čas,“ povzdechla si a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá vztek i vina zároveň. Vždycky to skončí stejně – ona je ta opuštěná matka, já ta necitlivá dcera.

Opravit televizi trvalo pět minut. Stačilo přepnout zdroj signálu. Máma se rozzářila: „Ty jsi šikovná! Já bych to sama nezvládla.“

Cestou domů jsem brečela za volantem. Nejen únavou, ale hlavně bezmocí. Můj život se smrskl na práci a péči o mámu. Kamarádky už mě skoro nevídají – vždycky něco odřeknu kvůli mámě. Můj přítel Tomáš mi před měsícem řekl, že už to dál nedá – že pořád žiju jen pro někoho jiného.

Druhý den ráno jsem přišla pozdě do práce a šéfová na mě křičela: „Lucko, jestli to takhle půjde dál, budeme muset najít někoho spolehlivějšího!“ Cítila jsem se jako v pasti. Nemůžu mámu nechat samotnou – ale nemůžu přijít o práci.

Začala jsem si všímat, že máma volá čím dál častěji. Někdy kvůli maličkostem: „Nemůžeš mi koupit rohlíky?“ Jindy jen proto, že se nudí: „Přijď na kafe, mám tu prázdno.“ Když jsem odmítla, urazila se nebo začala plakat.

Jednou jsem přišla domů a našla Tomáše balit kufr. „Lucko, já tě miluju, ale už nemůžu být pořád až druhý. Tvoje máma tě ovládá a ty jí to dovoluješ.“ Odešel a já zůstala sama v tichém bytě.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Vaše máma není bezmocná,“ řekla mi jednou paní doktorka Novotná. „Ale vy jí to umožňujete. Musíte nastavit hranice.“

Jenže jak nastavit hranice vlastní matce? Když jsem jí jednou řekla, že nemůžu přijet, protože mám schůzku, rozplakala se: „Takže už mě nepotřebuješ? To mám umřít sama?“ Ta věta mě bodla do srdce.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si šeptali za mými zády: „Ta Lucka je poslední dobou nějaká divná.“ Přestala jsem spát. V noci jsem poslouchala ticho a čekala na další telefonát.

Jednoho dne jsem zkolabovala v tramvaji cestou do práce. Probudila jsem se na pohotovosti s kapačkou v ruce a slzami v očích. Lékařka mi řekla: „Musíte zpomalit. Jinak to vaše tělo nevydrží.“

Když jsem to řekla mámě, jen pokrčila rameny: „Já tě přece nenutím.“ Ale já věděla své.

Začala jsem pomalu říkat ne. Bylo to těžké – máma byla nejdřív uražená, pak smutná, pak naštvaná. Ale já poprvé po letech cítila úlevu. Začala jsem zase chodit s kamarádkami na víno, občas i do kina.

Jednou večer mi máma zavolala: „Lucko, dneska bych potřebovala pomoct s počítačem.“ Zhluboka jsem se nadechla: „Mami, dneska nemůžu. Ale zítra přijedu po práci.“ Chvíli bylo ticho – pak jen tiché: „Dobře.“

Není to jednoduché. Každý den bojuju s pocitem viny i strachem, že mámu zklamu nebo že ji nechám samotnou. Ale začínám chápat, že mám právo žít i svůj život.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a obětí? Jak najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a láskou k sobě? Co byste udělali vy na mém místě?