„Mami, tady jsi přeskočila!” – Příběh o tchyni, snaše a tichu, které bolí

„Mami, tady jsi přeskočila!” ozvalo se z kuchyně, kde Lenka stála u linky a s napětím sledovala, jak krájím cibuli na guláš. Její hlas byl ostrý, až jsem se lekla a nůž mi málem vypadl z ruky. Tomáš, můj syn, seděl u stolu a předstíral, že něco hledá v mobilu, ale koutkem oka nás pozoroval. Vzduch byl hustý, jako by se v něm vznášela neviditelná mlha nevyřčených slov.

„Promiň, Lenko, já jsem zvyklá dělat to takhle,” snažila jsem se usmát, ale v hrudi mě píchlo. Už několik měsíců mám pocit, že v tomhle domě, který jsem s manželem Petrem budovala celý život, už nejsem vítaná. Všechno se změnilo, když se Tomáš oženil. Lenka je jiná než já – moderní, sebevědomá, všechno musí být podle ní. A já? Já jen mlčím a přizpůsobuji se, protože nechci dělat dusno.

„No jo, ale když to takhle uděláte, bude to moc hrubé. Tomáš to nemá rád,” odsekla Lenka a otočila se ke mně zády. Tomáš zvedl oči od mobilu, ale nic neřekl. Jen se na mě krátce podíval a pak zase sklopil zrak. V tu chvíli jsem si připadala, jako bych byla průhledná. Jako bych už nebyla jeho máma, ale jen nějaká paní, co tu překáží.

Vzpomněla jsem si na doby, kdy byl Tomáš malý. Jak jsme spolu pekli bábovku, jak mi pomáhal na zahradě. Tehdy mi říkal, že jsem nejlepší maminka na světě. Teď? Teď se bojím, že už pro něj nic neznamenám.

„Mami, můžeš mi podat sůl?” zeptal se Tomáš najednou. Vděčně jsem mu podala kořenku, ale Lenka se na něj zamračila. „Tomáši, říkala jsem ti, že solíme až nakonec,” napomenula ho. Tomáš jen pokrčil rameny a znovu se ponořil do mobilu.

Večer jsem seděla v obýváku a dívala se na televizi. Petr byl v dílně, jako obvykle, když je doma dusno. Slyšela jsem, jak se Lenka s Tomášem hádají v ložnici. Snažila jsem se nevnímat jejich zvýšené hlasy, ale nešlo to přeslechnout.

„Tvoje máma mi pořád leze do kuchyně! Nemůžu tu nic udělat po svém!”

„Lenko, je to její dům. Měla bys být trochu tolerantnější.”

„Tolerantnější? Já? Vždyť ona se pořád plete do všeho!”

Zavřela jsem oči a snažila se zadržet slzy. Nechtěla jsem být na obtíž. Vždycky jsem si přála, aby měl Tomáš šťastnou rodinu. Ale teď mám pocit, že jsem já ta překážka.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než ostatní. Uvařila jsem kávu a sedla si ke stolu. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla odejít. Najít si malý byt někde na okraji města, kde bych nikomu nepřekážela. Ale pak jsem si vzpomněla na Petra. Co by dělal sám? A co Tomáš? Opravdu by byl šťastnější, kdybych zmizela?

Když Lenka přišla do kuchyně, jen krátce kývla hlavou. „Dobrý,” zamumlala a začala si chystat snídani. Snažila jsem se navázat rozhovor.

„Lenko, nechceš, abych ti dneska pomohla s nákupem?”

„Ne, děkuju, zvládnu to sama,” odpověděla chladně. Vzala si tašku a odešla. Zůstala jsem sedět sama, s hrnkem studené kávy v ruce.

Odpoledne přišla na návštěvu moje sestra Jana. Poznala na mně, že něco není v pořádku.

„Ančo, co se děje? Jsi nějaká smutná.”

Pokrčila jsem rameny. „To nic, jen… mám pocit, že už tu nejsem doma.”

Jana mě pohladila po ruce. „Neblázni. Vždyť jsi Tomášova máma. To se spraví.”

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Každý den byl stejný. Ticho, napětí, občas nějaká poznámka. Petr se mi vyhýbal, Tomáš se stáhl do sebe a Lenka… Lenka byla čím dál odtažitější.

Jednoho večera, když jsem šla spát, jsem zaslechla, jak Tomáš šeptá Lence:

„Možná bychom měli najít něco vlastního. Máma by si odpočinula, a my bychom měli klid.”

Zamrazilo mě. Takže opravdu uvažují o tom, že odejdou? Nebo mě chtějí přimět, abych odešla já?

Další dny jsem se snažila být co nejméně nápadná. Uklízela jsem, vařila, starala se o zahradu. Ale stejně jsem cítila, že tu nejsem vítaná. Jednou jsem zaslechla Lenku, jak si volá s kamarádkou:

„Víš, já už to fakt nezvládám. Pořád tu je, pořád něco komentuje. Chci mít svůj klid.”

V tu chvíli jsem se rozhodla. Večer jsem si sedla s Petrem do kuchyně.

„Petře, myslíš, že bychom měli Tomášovi a Lence nechat dům? Můžeme si najít něco menšího.”

Petr se na mě dlouho díval. „Ančo, tohle je náš domov. Proč bychom měli odcházet? Oni jsou mladí, zvládnou to. Ale já tě tu potřebuju.”

Rozplakala jsem se. „Já už nevím, co mám dělat. Připadám si tu jako cizinec.”

Petr mě objal. „Neboj se, nějak to zvládneme.”

Ale já věděla, že to nebude jednoduché. Každý den je boj. Boj o místo v rodině, o kousek lásky, o uznání. Někdy mám chuť všechno vzdát. Ale pak si vzpomenu na Tomáše, na to, jak mě jako malý objímal a říkal, že mě má rád.

Možná jsem udělala chyby. Možná jsem byla moc ochranitelská. Možná jsem měla dřív ustoupit. Ale teď už je pozdě. Teď už jen čekám, jestli se něco změní.

A tak se ptám sama sebe: Je možné najít ztracenou blízkost, když mezi námi vyrostla zeď mlčení? Má cenu bojovat o rodinu, když už se necítím být její součástí?