„Mami, proč jsi mě nikdy neobjala?“: Jedna otázka, která roztrhla mé srdce

„Mami, proč jsi mě nikdy neobjala?“

Ta věta mi rozřízla ticho kuchyně jako nůž. Seděly jsme s Lenkou u stolu, mezi námi talíř s ještě teplým štrúdlem a dva hrnky čaje. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, ale v tu chvíli jsem slyšela jen její hlas. Bylo jí už třicet pět, mně šedesát dva. Moje dcera, matka dvou dětí, se na mě dívala klidně, bez výčitek, jen s tichou zvědavostí. A já najednou nevěděla, co říct.

Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. „Cože?“ vypravila jsem ze sebe tiše.

Lenka se pousmála, ale v očích jí zůstala ta otázka. „Jen mě to napadlo. Nikdy jsi mě neobjala. Ani když jsem byla malá.“

V hlavě mi začaly vířit vzpomínky. Jak jsem ji vodila do školky, jak jsem jí pletla copánky, jak jsem jí balila svačiny do školy. Ale objímání? Ne. Nikdy jsem to nedělala. Ani když měla horečku, ani když se bála bouřky. Vždycky jsem jí podala deku nebo čaj, pohladila po vlasech, ale objetí? To ne.

„Já… asi jsem to neuměla,“ zašeptala jsem.

Lenka mlčela. Slyšela jsem tikot hodin na zdi a vlastní srdce bušící až v krku. Vzpomněla jsem si na svou matku. Na babičku Annu, která byla tvrdá jako skála. Nikdy mě nepochválila, nikdy mě neobejmula. Když mi bylo šest a rozbila jsem si koleno, jen mi přinesla náplast a řekla: „Neřvi.“ Když mi umřel tatínek, seděla vedle mě na pohřbu bez slz a jen pevně svírala kabelku.

„Víš, moje máma… ona taky nebyla na objímání,“ řekla jsem nakonec a cítila, jak se mi třesou ruce.

Lenka se zadívala z okna. „Já vím. Ale někdy mi to chybělo.“

A bylo to venku. Ta věta visela mezi námi jako mlha. Chybělo jí to. Moje dcera vyrůstala bez mateřského objetí a já jí to nikdy nedala.

„Mami,“ ozvala se po chvíli znovu tiše, „já vím, že jsi mě měla ráda. Ale někdy jsem si přála… abys mě prostě jen objala. Když mě ve škole šikanovali, když jsem měla strach z přijímaček… nebo když mi umřel křeček.“

Vzpomněla jsem si na ten den. Lenka seděla na posteli a plakala nad malým tělíčkem v krabici od bot. Já jí přinesla čokoládu a řekla: „To přejde.“ Myslela jsem, že to stačí.

„Promiň,“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích.

Lenka natáhla ruku přes stůl a stiskla mi dlaň. „Já ti to nevyčítám, mami. Jen… chtěla jsem to pochopit.“

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vběhla malá Anička – Lenkina dcera – s rozcuchanými vlásky a rozesmátýma očima. „Babičko! Můžu si dát štrůdl?“

Usmála jsem se na ni a pohladila ji po hlavě. Lenka ji objala kolem ramen a přitáhla k sobě. Anička se k ní přitulila a já cítila bodnutí u srdce – takhle to má být. Takové objetí jsem nikdy své dceři nedala.

Když Anička odběhla zpátky do obýváku, podívala jsem se na Lenku. „Možná je čas to změnit,“ řekla jsem tiše.

Lenka se usmála a vstala od stolu. Obešla ho a objala mě – poprvé za celý můj život jsem cítila její paže kolem ramen. Bylo to zvláštní, trapné i krásné zároveň. Rozplakala jsem se úplně.

„Mami,“ zašeptala Lenka do mého ucha, „nikdy není pozdě.“

Seděly jsme pak dlouho v tichu, držely se za ruce a já přemýšlela nad tím, kolik bolesti si v sobě neseme z minulosti – a jak těžké je ji překonat.

Když večer Lenka s Aničkou odcházely domů, stála jsem ve dveřích a sledovala je, jak mizí v dešti pod jedním deštníkem. V tu chvíli jsem si slíbila, že už nikdy nenechám své city zamčené uvnitř sebe.

Možná je těžké změnit staré vzorce chování – ale není to nemožné.

A tak se ptám: Kolik z nás nese v sobě staré rány z dětství? A kolik z nás má odvahu je konečně zahojit?