Mami, proč jsi mě nikdy neobejmula?

„Mami, proč jsi mě nikdy neobejmula?“

Ta věta mi rozřízla srdce jako nůž. Seděly jsme s Janou v kuchyni, mezi šálkem čaje a ještě teplou bábovkou, kterou jsem ráno upekla. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a v bytě bylo ticho, jaké bývá jen mezi dvěma lidmi, kteří se znají celý život. Jana, moje dcera, už dávno dospělá žena, matka dvou kluků. A přesto v jejích očích byla najednou malá holčička, která čeká na odpověď.

„Cože?“ zamumlala jsem a snažila se skrýt rozechvění v hlase. Doufala jsem, že se přeslechla, že to byla jen poznámka do větru. Ale ona se na mě podívala tím svým klidným pohledem, který měla vždycky po otci. „Mami, vážně. Nikdy jsi mě neobejmula. Ani když jsem byla malá. Proč?“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a utéct z místnosti. Najednou mi bylo šedesát pět a cítila jsem se jako malá holka před maminkou, která nikdy neplýtvala něhou. Vzpomněla jsem si na svoje dětství v paneláku na Žižkově – máma věčně unavená z práce v Motokovu, táta věčně pryč nebo u televize s pivem. Doma se city neprojevovaly. Nikdo mě neučil objímat.

„Víš, já… já to asi neuměla,“ vypravila jsem ze sebe a sklopila oči ke svým rukám. Byly zvrásněné, popraskané od práce na zahradě i od let mytí nádobí bez rukavic. „U nás doma se to nedělalo.“

Jana mlčela. Slyšela jsem jen tikot hodin a vzdálený smích jejích dětí z vedlejšího pokoje. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem.

„Ale já jsem to potřebovala,“ řekla tiše. „Pamatuješ, jak jsem měla tu angínu ve druhé třídě? Ležela jsem s horečkou a ty jsi mi nosila čaj a prášky… Ale nikdy jsi mě nepohladila po vlasech.“

Zavřela jsem oči. Pamatuju si to až moc dobře – jak jsem stála ve dveřích jejího pokoje a dívala se na ni, jak spí. Chtěla jsem ji obejmout, ale něco mě vždycky zastavilo. Strach? Stud? Nebo jen neschopnost překročit hranici, kterou mi nastavili moji rodiče?

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Myslela jsem si, že když ti dám najíst, postarám se o tebe… že to stačí.“

Jana si povzdechla. „Já vím, že jsi mě měla ráda po svém. Ale někdy mám pocit, že mi něco chybí. Že to neumím ani já – obejmout svoje děti jen tak.“

V tu chvíli mi došlo, jak hluboko sahají naše rodinné vzorce. Jak se bolest a chlad přenášejí z generace na generaci jako starý kabát, který nikdo nechce nosit, ale stejně ho oblékáme.

Vzpomněla jsem si na jednu scénu z dětství: bylo mi asi osm a přišla jsem domů s rozbitým kolenem. Máma mi ho vydezinfikovala a zalepila náplastí, ale místo pohlazení jen řekla: „Neřvi, nejsi z cukru.“ A já si tehdy slíbila, že budu jiná máma. Jenže časem jsem zjistila, že sliby dané dětem jsou ty nejkřehčí.

„Mami,“ ozvala se Jana znovu a její hlas byl najednou naléhavější. „Myslíš, že to ještě můžeme změnit?“

Podívala jsem se na ni – na její unavené oči, na vrásky kolem úst od smíchu i starostí. Byla dospělá, ale pořád moje dítě.

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Ale můžeme to zkusit.“

Chvíli jsme seděly mlčky. Pak Jana natáhla ruku přes stůl a já ji poprvé za dlouhá léta vzala do dlaní. Bylo to zvláštní – trapné i krásné zároveň. Cítila jsem její teplo a poprvé za celý život mě napadlo, že objetí není slabost.

„Víš,“ řekla tiše Jana, „já bych chtěla být jiná máma pro svoje kluky.“

Usmála jsem se skrz slzy. „A já bych chtěla být lepší babička.“

Venku déšť ustal a do kuchyně proniklo slabé slunce. Najednou mi připadalo, že i když je pozdě na spoustu věcí, na některé možná ještě čas máme.

Když Jana odešla domů za svými dětmi, dlouho jsem seděla u stolu a přemýšlela nad tím jedním prostým dotazem: Proč je pro nás Čechy tak těžké mluvit o citech? A co všechno bychom mohli změnit, kdybychom se nebáli obejmout své děti?