Mami, jestli se neuklidníš, odejdu navždy. Příběh Wandy a její dcery.

„Mami, jestli se neuklidníš, odejdu navždy.“ Ta slova mi stále zní v uších, jako by je Marta právě teď znovu vyslovila. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a dort, který jsem pekla celé dopoledne, je rozmazaný slzami. Dnes mělo být všechno jiné. Dnes jsem měla slavit své padesáté narozeniny, obklopená rodinou, smíchem a láskou. Místo toho tu stojím sama, v tichu, které je těžší než jakýkoli křik.

Ráno začalo tak obyčejně. Marta přišla do kuchyně, ještě v pyžamu, s rozcuchanými vlasy. „Všechno nejlepší, mami,“ zamumlala a políbila mě na tvář. Cítila jsem v tom polibku chlad, který mě bodl u srdce. „Děkuju, Marti,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Věděla jsem, že poslední týdny mezi námi visí napětí, ale doufala jsem, že dnes bude jiný den.

Připravovala jsem snídani, když se ozval zvonek. Byl to můj bratr Petr s rodinou. Všichni se smáli, děti pobíhaly po bytě, a já jsem si na chvíli připadala šťastná. Jen Marta seděla stranou, koukala do telefonu a sotva odpovídala na otázky. „Marti, pojď si s námi sednout,“ vybídla jsem ji. „Za chvíli,“ odsekla a ani se na mě nepodívala.

Petr se na mě podíval s otázkou v očích, ale jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem řešit naše problémy před ostatními. Po obědě, když už hosté odešli, jsem sebrala odvahu. „Marto, co se děje? Proč se ke mně chováš tak odtažitě?“

Marta se na mě konečně podívala. V jejích očích byl vztek i bolest. „Ty to vážně nechápeš, viď? Pořád mě jenom kritizuješ. Nikdy nejsem dost dobrá. Dneska máš narozeniny a stejně jsi našla způsob, jak mi zkazit náladu.“

„To není pravda! Jenom chci, abys byla šťastná, abys něco dokázala,“ bránila jsem se. „Vždycky ti říkám věci jen proto, že tě mám ráda.“

„Ale já už to nechci slyšet! Pořád jenom slyším, co dělám špatně. Nikdy mě nepochválíš, nikdy nejsi spokojená. Víš, jak mě to bolí?“

Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. „Marto, já… já jsem to tak nemyslela. Jenom mám o tebe strach.“

„Mami, jestli se neuklidníš, odejdu navždy.“ Ta slova padla jako rána. Marta se zvedla, popadla bundu a práskla dveřmi. Zůstala jsem stát uprostřed obýváku, neschopná pohybu. V hlavě mi vířily vzpomínky – na Martu jako malou holčičku, jak mě objímala, jak jsme spolu pekly perníčky, jak mi šeptala do ucha svá tajemství. Kde se to všechno ztratilo?

Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Přemítala jsem, kdy se mezi nás vkradla ta propast. Byla jsem na Martu přísná? Možná ano. Vždycky jsem chtěla, aby měla lepší život, než jsem měla já. Moje máma byla tvrdá, nikdy mě nepochválila, a já jsem si slíbila, že budu jiná. Ale možná jsem jen opakovala stejné chyby.

Telefon mlčel. Hodiny ubíhaly a já jsem se utápěla v pocitu viny. Večer jsem sebrala odvahu a napsala Martě zprávu: „Promiň, Marti. Mrzí mě, co jsem řekla. Mám tě ráda.“ Odpověď nepřišla.

Další dny byly jako zlý sen. Marta se nevracela domů, bydlela u své kamarádky Lenky. Snažila jsem se jí dovolat, ale nezvedala telefon. Petr mi volal a ptal se, co se stalo. „Pohádaly jsme se,“ přiznala jsem. „Mám strach, že ji ztratím.“

Jednou večer jsem seděla u stolu a prohlížela si staré fotografie. Na jedné byla Marta, jak mi dává k narozeninám vlastnoručně vyrobený přáníčko. Byla tak malá, s copánky a upřímným úsměvem. Slzy mi stékaly po tváři. Kde je ta holčička? Kde je ta máma, která uměla být laskavá?

Po týdnu se Marta objevila doma. Stála ve dveřích, bledá, unavená. „Můžu si vzít pár věcí?“ zeptala se tiše.

„Marto, prosím, pojď si sednout. Musíme si promluvit.“

Chvíli váhala, ale pak si sedla ke stolu. Mlčely jsme. Nakonec jsem to nevydržela. „Marto, vím, že jsem ti ublížila. Neumím to říkat jinak, ale mám tě ráda. Jsi pro mě vším. Jenom jsem se bála, že tě ztratím, že tě svět zraní…“

Marta se na mě podívala. „A co když mě zraňuješ právě ty?“

Ta slova mě zasáhla. Uvědomila jsem si, že jsem tolik chtěla Martu chránit, až jsem ji dusila. „Promiň. Nevím, jak to napravit, ale chci to zkusit. Prosím, dej mi šanci.“

Marta mlčela, ale v očích už neměla tolik zlosti. „Nevím, jestli to půjde hned. Ale můžeme to zkusit.“

Objaly jsme se. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že je tu naděje. Vím, že cesta k odpuštění bude dlouhá, ale chci ji jít. Kvůli Martě. Kvůli sobě.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct těm, které milujeme, co opravdu cítíme? A dá se vůbec napravit to, co bylo řečeno v hněvu? Co byste udělali vy na mém místě?