Máma dala všechny úspory bratrovi, když jsem nejvíc potřebovala její pomoc

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni slyšela, jak máma šeptem říká bratrovi: „Neboj, všechno ti pošlu na účet ještě dneska.“ Stála jsem za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. Ještě před týdnem mi máma slibovala, že mi pomůže, až se narodí miminko. Teď jsem zjistila, že všechny své úspory dala Petrovi – mému mladšímu bratrovi, který nikdy neměl o nic nouzi.

Vtrhla jsem do kuchyně. „Co to má znamenat? Mami, vždyť víš, že jsem tě chtěla poprosit o pomoc! Jsem těhotná, sama, a ty…“ Hlas se mi zlomil. Máma se na mě podívala provinile, ale Petr jen protočil oči. „No tak, Lucko, vždyť víš, že mám teď dluhy. Máma mi jen pomáhá,“ řekl a ani se na mě nepodíval.

„A co já? Co tvoje vnučka nebo vnuk? Myslela jsem, že rodina drží při sobě,“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Máma se snažila něco vysvětlit: „Lucko, Petrovi hrozilo exekuce. Já… já jsem nevěděla, co mám dělat. Ty jsi silná holka, vždycky sis poradila.“

Tohle mě bodlo nejvíc. Vždycky jsem byla ta zodpovědná. Ta, která šla na vysokou, pracovala při škole, nikdy nechtěla nic zadarmo. Petr byl vždycky ten problémový – špatné známky, špatní kamarádi, dluhy. A přesto máma vždycky běžela jemu na pomoc.

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. „Mami, já tohle nechápu. Proč je pro tebe Petr důležitější než já? Proč vždycky dostane všechno on?“

Máma mlčela. V kuchyni bylo dusno. Petr si mezitím nalil kafe a tvářil se, jako by se ho to netýkalo.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem musela být ta rozumná. Když táta odešel, bylo mi deset a máma byla na všechno sama. Já jí pomáhala s domácností i s Petrem. On byl tehdy malý kluk a já ho vodila do školky i do školy. Když začal chodit s partou kluků z paneláku a nosil domů poznámky, máma brečela a já ji utěšovala.

Teď jsem dospělá a čekám dítě s mužem, který mě opustil hned po tom, co zjistil, že jsem těhotná. Měla jsem pocit, že aspoň máma bude stát při mně. Ale ona dala všechny peníze Petrovi.

„Lucko, já ti to vynahradím,“ šeptla máma. „Až se postavím zase na nohy…“

„A co když to bude pozdě?“ přerušila jsem ji. „Já potřebuju pomoct teď! Nemám ani na kočárek, ani na nájem! Myslela jsem, že aspoň něco mi dáš…“

Petr se zvedl od stolu: „Hele, já za to nemůžu. Kdybys byla v průseru ty, máma by ti taky pomohla.“

„Ale já nikdy žádný průser neměla! Vždycky jsem všechno zvládla sama!“ vykřikla jsem.

Máma začala plakat. „Já už nevím, co mám dělat…“

V tu chvíli jsem cítila jen prázdnotu. Odešla jsem z bytu a šla bez cíle ulicemi našeho sídliště v Brně. Hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsme s mámou pekly vánoční cukroví v malém panelákovém bytě, jak jsme s Petrem stavěli bunkr z dek v obýváku… A teď? Teď jsme cizinci.

Zastavila jsem se u dětského hřiště a sledovala malé děti na houpačkách. V břiše mi zabublalo – moje dítě bude vyrůstat bez otce a možná i bez podpory rodiny. Jak to zvládnu?

Večer jsem seděla doma a dívala se do prázdna. Telefon mlčel – žádná zpráva od mámy ani od Petra. Přemýšlela jsem, jestli mám právo být naštvaná. Máma je taky jen člověk. Ale proč vždycky odpouští Petrovi všechno?

Druhý den ráno mi máma volala: „Lucko, můžu přijít?“ Souhlasila jsem.

Přišla s očima opuchlýma od pláče. „Promiň mi to všechno,“ začala hned ve dveřích. „Já… já nevím, proč to dělám. Možná mám pocit viny za to, že Petr nikdy neměl tátu… Možná ho pořád chráním víc než tebe.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

„Ty jsi byla vždycky silná… Ale teď vidím, že i ty potřebuješ pomoc.“

Objala mě a obě jsme plakaly.

Ale peníze už byly pryč.

Musela jsem si najít druhou brigádu – uklízím kanceláře večer po práci v knihovně. Jsem unavená a někdy mám pocit, že to nezvládnu. Ale aspoň vím jedno – už nikdy nebudu čekat na záchranu od ostatních.

Petr mi od té doby nezavolal ani nenapsal.

Máma mi občas přinese nákup nebo uvaří polévku. Snaží se mi to vynahradit jinak než penězi.

Ale ta bolest zůstává.

Někdy přemýšlím: Proč některé matky nedokážou být spravedlivé ke svým dětem? Je možné někdy odpustit takovou zradu? Co byste dělali vy na mém místě?