Mám právo na štěstí v sedmapadesáti?

„Mami, prosím tě, otevři oči! Vždyť ho znáš sotva půl roku!“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. Já jsem seděla u stolu, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu toho rána.

„Luci, já nejsem hloupá. Vím, co dělám,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas mi selhával. V hlavě mi hučelo. Tolik let jsem byla sama – po smrti Karla jsem si myslela, že už nikdy nebudu nikoho milovat. Ale pak přišel Dragan. S jeho úsměvem, s jeho klidným hlasem a laskavýma rukama. Najednou jsem se cítila zase živá.

Lucie se rozplakala. „Mami, já tě nechci ztratit! Bojím se, že ti ublíží. Že mu jde jen o peníze nebo o byt.“

Zabolelo mě to. Věděla jsem, že Lucie má strach – vždycky byla opatrná, možná až moc. Ale proč mi nevěří? Proč si myslí, že jsem tak naivní? „Dragan není takový,“ řekla jsem tiše. „Nikdy by mi neublížil.“

„To říkala i teta Alena o tom svém Milanovi! A jak to dopadlo? Všechno jí vzal a ona teď žije v podnájmu!“ Lucie zvýšila hlas a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Vzpomněla jsem si na Alenu. Ano, její příběh byl varováním pro všechny ženy v našem věku. Ale Dragan není Milan. Dragan mě nikdy nežádal o peníze, nikdy se neptal na byt ani na úspory. Jen chtěl být se mnou. Smát se, chodit na procházky po Petříně, vařit mi kávu a dívat se na staré české filmy.

„Luci, já vím, že máš strach. Ale já už nechci být sama. Chci ještě něco zažít. Chci být šťastná.“

Lucie si otřela slzy a zavrtěla hlavou. „A co já? Co když tě opravdu ztratím?“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o Dragana. Jde o nás dvě. O to, že Lucie má strach pustit mě z role matky-vdovy do role ženy, která má právo na vlastní život.

Ten večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na fotky z minulosti. Karel s Lucií na klíně, já s úsměvem od ucha k uchu. Byli jsme šťastní – aspoň na chvíli. Pak přišla nemoc a smutek a dlouhé roky samoty.

Dragan mi zavolal: „Mileno, jsi v pořádku? Mám přijít?“ Jeho hlas byl tichý, opatrný.

„Nechci tě teď zatěžovat,“ odpověděla jsem unaveně.

„Ale já tu chci být pro tebe. Nejen když je veselo.“

Přijel za půl hodiny s krabicí koláčů z pekařství U Hrdličků. Seděli jsme spolu v kuchyni a mlčeli.

„Víš,“ začal po chvíli, „já chápu, že tvoje dcera má strach. Ale já tě miluju. Nechci ti nic brát – chci ti jen dát to, co mám.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem ucítila klid.

Další dny byly plné napětí. Lucie mi psala dlouhé zprávy, volala sestře do Brna a rozebírala můj vztah s každou kamarádkou. Já chodila do práce – do knihovny na Smíchově – a snažila se nemyslet na to, jak moc mě to všechno bolí.

Jednou večer přišla Lucie domů dřív než obvykle. „Mami… můžeme si promluvit?“ Sedla si naproti mně a chvíli mlčela.

„Já vím, že tě nemůžu chránit před vším,“ začala tiše. „Ale mám tě ráda a bojím se o tebe.“

Vzala jsem ji za ruku. „Já vím, holčičko. Ale musíš mi věřit. Já už nejsem ta zlomená žena po tátově smrti. Já chci žít.“

Lucie se rozplakala a objala mě. „Bojím se… ale zkusím to přijmout.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsme spolu plakaly ne ze smutku, ale z úlevy.

O měsíc později jsme s Draganem stáli před radnicí na Praze 5. Bylo nás tam jen pár – Lucie, její přítel Honza, moje sestra Jana a Dragana kamarád František. Bylo to skromné, ale krásné.

Když jsme vyšli ven do deště, Lucie mě objala a zašeptala: „Mami… přeju ti štěstí.“

Dnes večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Mám právo na štěstí i v sedmapadesáti? Nebo je mateřská láska vždycky silnější než ta partnerská? Co byste udělali vy na mém místě?