„Madla Rozhodla, že Její Nejstarší Vnučka Zdědí Dům: Ale Mladší Se Cítí Opuštěná. Dcera Je Naštvaná na Matku“
Madla seděla ve svém útulném obývacím pokoji, popíjela šálek heřmánkového čaje a její mysl byla plná myšlenek. Vždy měla blízký vztah se svou nejstarší vnučkou, Růženou. Růžena byla bystrá, ambiciózní mladá žena, která právě dokončila třetí ročník vysoké školy v zahraničí. Madla se rozhodla, že pro Růženinu budoucnost bude nejlepší, když jí po návratu do České republiky dá rodinný dům.
Madla o svém rozhodnutí informovala svou dceru, Sašu, a zetě, Františka. Očekávala, že to pochopí, ale reakce, které se dočkala, byla zcela jiná, než předpokládala. Saša byla rozzuřená. „Rozděluješ mé dcery, mami!“ vykřikla, její tvář byla rudá vzteky. „Jak jsi to mohla udělat Božence?“
Boženka, mladší vnučka, byla ještě na střední škole. Byla to milá dívka, ale Madla vždy cítila silnější pouto s Růženou. Růžena trávila nespočet letních prázdnin s ní, pomáhala v zahradě, poslouchala její příběhy a sdílela své sny. Boženka na druhou stranu byla vždy více vzdálená, více se zajímala o své přátele a sociální média než o trávení času s babičkou.
Madla si hluboce povzdechla, cítíc tíhu svého rozhodnutí. Vždy chtěla Růženě pomoci, dát jí dobrý start do života. Dům byl na výborném místě, blízko centra města, a byl by pro Růženu ideální, když začne svou kariéru. Ale nyní, s reakcí Saši, začala o sobě pochybovat.
„Cítím se, jako bych byla roztrhána na kusy,“ svěřila se Madla svému nejlepšímu příteli, Honzovi, po telefonu. „Saša říká, že rozděluji její dcery. Ale já jen chci pomoci Růženě. Tolik se snažila a zaslouží si to.“
Honz trpělivě poslouchal a nabízel slova útěchy. „Musíš udělat to, co považuješ za správné, Madlo. Ale možná bys měla promluvit s Boženkou, zjistit, jak se cítí.“
Na základě Honzovy rady se Madla rozhodla mít upřímný rozhovor s Boženkou. Pozvala ji na oběd jedno sobotní odpoledne. Když si sedly k jídlu, Madla jemně začala téma.
„Boženko, chci s tebou mluvit o něčem důležitém,“ začala. „Rozhodla jsem se dát dům Růženě, jakmile dokončí vysokou školu. Doufám, že pochopíš, proč to dělám.“
Boženčina tvář se zhroutila a v očích se jí objevily slzy. „Ale babi, co já? Na mě nezáleží?“
Madle se při pohledu na Boženčinu bolest sevřelo srdce. „Samozřejmě, že na tobě záleží, Boženko. Mám tě moc ráda. Ale Růžena je starší a chystá se začít svou kariéru. Jen jí chci pomoci získat dobrý start.“
Boženka si otřela slzy, její výraz se ztvrdl. „Připadá mi, že ji máš radši než mě. Připadá mi, že pro tebe nejsem důležitá.“
Madla se natáhla, aby Boženku chytila za ruku, ale Boženka se odtáhla. „Nechci o tom už mluvit,“ řekla, vstala a odešla z místnosti.
Následující týdny byly plné napětí a ticha. Saša přestala volat a Boženka se vyhýbala návštěvám. Madla cítila hlubokou lítost, ale stále věřila, že udělala správné rozhodnutí pro Růženinu budoucnost.
Když se Růžena konečně vrátila ze zahraničí, byla nadšená, když slyšela o plánech své babičky. Ale radost netrvala dlouho. Rodinný rozkol se prohloubil a kdysi soudržná rodina byla nyní rozdělená. Saša a Boženčina zášť přetrvávala a vrhala stín na každé rodinné setkání.
Madla se často ocitala sama ve svém velkém, prázdném domě, přemýšlejíc, jestli neudělala strašnou chybu. Chtěla pomoci Růženě, ale tím ztratila blízkost, kterou kdysi měla se Sašou a Boženkou. Dům, kdysi symbol lásky a rodiny, se nyní stal břemenem, neustálou připomínkou bolesti, kterou její rozhodnutí způsobilo.