Lhala jsem dceři, že čekám jen ji a vnučku – ale zetě už nechci nikdy vidět

„Mami, prosím tě, můžeme přijít na noc? Já už to doma nevydržím…“ Lucčin hlas se mi třásl v telefonu a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Byla půlnoc, venku pršelo a já stála u okna v noční košili, když mi ten hovor převrátil celý svět naruby. „Samozřejmě, přijeďte. Ty a Anička kdykoliv,“ odpověděla jsem rychle, aniž bych se ptala na Pavla. Věděla jsem, že ho nechci vidět. Ne po tom všem.

Lucie přijela za půl hodiny. V autě spící Anička, v očích strach a vyčerpání. Objala mě tak pevně, až jsem cítila její slzy na rameni. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Pavel… on zase křičel. Kvůli úplné hlouposti. Anička se rozplakala a já… já prostě musela pryč.“

Vzala jsem je dovnitř, uvařila čaj a snažila se být silná. Ale v hlavě mi běželo jen jedno: Jak dlouho ještě? Kolikrát ještě bude Lucie utíkat s dítětem v náručí před vlastním mužem? A proč já pořád předstírám, že je všechno v pořádku?

Ráno jsem Lucii pohladila po vlasech. „Zůstaneš tu, jak dlouho budeš chtít. Ty i Anička. Ale Pavla… toho sem už nepouštím.“ Lucie se na mě podívala překvapeně. „Mami, on je pořád můj manžel.“

„Ale taky je to člověk, který ti ubližuje,“ řekla jsem tiše. „A já už nemůžu dál přihlížet.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy Lucie volala a snažila se zakrýt pláč smíchem. Na všechny ty rodinné oslavy, kde Pavel seděl stranou, mračil se a každé slovo otočil proti ní. Nikdy ji neuhodil – aspoň o tom nevím – ale jeho slova bodala jako nůž. A Anička? Ta malá holčička už ve třech letech věděla, že když táta zvedne hlas, musí být potichu.

Když jsem byla mladá, taky jsem měla muže, který mě ponižoval. Otec Lucie byl stejný typ – všechno muselo být podle něj, jinak byl oheň na střeše. Trvalo mi roky, než jsem našla odvahu odejít. Nechtěla jsem, aby Lucie dopadla stejně.

Ten den jsme s Lucií seděly u stolu a ona poprvé otevřeně mluvila o tom, co doma zažívá. „Mami, já vím, že Pavel není zlý člověk… On jen neumí zvládat vztek. Ale když křičí, mám pocit, že se zmenšuju. A Anička… ona se mě ptá, proč je táta pořád naštvaný.“

„A co jí říkáš?“ zeptala jsem se.

„Že je unavený z práce. Že ho to přejde.“

Zamrazilo mě. Přesně tohle jsem říkala Lucii, když byla malá.

Odpoledne zazvonil telefon. Byl to Pavel. „Kde jsou? Proč mi nebere telefon?“ Jeho hlas byl ostrý jako břitva.

„Jsou u mě,“ řekla jsem klidně. „A zůstanou tu tak dlouho, jak budou chtít.“

„To nemáš právo! To je moje rodina!“

„Právo mám chránit svou dceru a vnučku,“ odpověděla jsem a zavěsila.

Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Lhala jsem Lucii – řekla jsem jí, že ji čekám s otevřenou náručí, ale ve skutečnosti jsem doufala, že Pavla už nikdy neuvidím. Je to sobecké? Nebo je to mateřský instinkt?

Další dny byly těžké. Lucie byla rozpolcená – milovala Pavla, ale bála se ho. Anička se začala smát víc než doma. A já? Já jsem každou noc seděla u okna a přemýšlela nad tím, jestli mám právo rozhodovat za svou dospělou dceru.

Jednou večer přišla Lucie do kuchyně a posadila se ke mně. „Mami… myslíš si o mně, že jsem slabá?“

Chytila jsem ji za ruku. „Nejsi slabá. Jsi silná tím, že jsi odešla. Ale musíš si sama rozhodnout, co dál.“

„A co když mu dám ještě šanci? Co když se změní?“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky s jejím otcem a polkla slzy.

„Tohle rozhodnutí je jen na tobě,“ řekla jsem tiše.

Pavel mezitím psal zprávy – nejdřív prosil o odpuštění, pak vyhrožoval soudem o Aničku. Lucie byla zoufalá a já měla chuť mu napsat něco ošklivého zpátky. Ale věděla jsem, že to není moje bitva.

Jednoho dne přišel Pavel ke dveřím našeho domu. Bušil na dveře a křičel: „Lucie! Otevři! Chci vidět svou dceru!“ Lucie stála za mnou a třásla se strachy.

Otevřela jsem dveře jen na řetízek.

„Pavle, běž domů. Tady nejsi vítaný.“

„Ty stará čarodějnice! Ty mi bereš rodinu!“

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Slyšela jsem jeho kroky vzdalující se do deště.

Ten večer jsme s Lucií seděly dlouho mlčky u stolu. Věděla jsem, že naše rodina už nikdy nebude stejná.

Dnes je to měsíc od té noci. Lucie s Aničkou jsou pořád u mě. Pavel podal žádost o rozvod a střídavou péči o Aničku. Každý den přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem rozbila rodinu? Ale když vidím Aničku spokojeně spát a Lucii poprvé po letech usmát se beze strachu… možná to stálo za to.

Někdy si říkám: Je lepší žít v pravdě a bolesti než ve lži a strachu? Co byste udělali vy na mém místě?