Láska po šedesátce: Jsem opravdu jen naivní stařenka?

„Mami, ty jsi snad úplně ztratila rozum! V tomhle věku? To si vážně myslíš, že ti jde o lásku? Jsi jen naivní stařenka!“ Jeho hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela hrnek s čajem. Můj syn Petr, můj jediný syn, na mě hleděl s pohledem plným zklamání a pohrdání.

Nikdy jsem neplánovala se zamilovat. A už vůbec ne v šedesáti dvou letech. Vždyť jsem byla ta „paní Dana z personálního“, jak mi říkali v práci – tichá, spolehlivá, vždy upravená, vždy připravená. Žádné emoce, žádné výstřelky. Po smrti manžela jsem žila jen pro práci a pro Petra. Každý den stejný rituál: ráno tramvají na Smíchov, v kanceláři káva s kolegyní Lenkou, pak hromada papírů, tabulky, pohovory. Večer domů, televize, kniha. Samota byla mým stínem, ale zvykla jsem si na ni jako na starý kabát.

A pak přišel Radek. Nový vedoucí oddělení IT. O deset let mladší než já, rozvedený, s laskavýma očima a úsměvem, který dokázal rozzářit i ten nejšedivější den. Poprvé jsme spolu mluvili u kopírky – já zápasila s papírem zaseknutým uvnitř a on mi přišel pomoct. „To je jednoduché, paní Dano,“ řekl a jeho ruce byly jisté a klidné. Tenkrát jsem se poprvé po letech zasmála nahlas.

Začali jsme spolu chodit na obědy. Nejprve jen tak – kolegiálně. Pak jsme si začali psát i večer. Povídali jsme si o všem: o dětech, o minulosti, o snech, které jsme kdysi měli a které jsme nechali usnout pod tíhou povinností. Jednou mě pozval do kina – na starý český film s Libuší Šafránkovou. Smála jsem se a plakala zároveň. A když mě vzal za ruku, cítila jsem se jako mladá holka.

Dlouho jsem to tajila. Nechtěla jsem být terčem posměchu v práci ani doma. Ale štěstí se nedá schovat navždy. Lenka si všimla první: „Ty nějak záříš, Dano! Máš někoho?“ Jen jsem se usmála a pokrčila rameny.

Pak přišla ta osudná sobota. Petr přijel na návštěvu s dcerkou Aničkou. Seděli jsme u stolu, když Radek zazvonil u dveří – přinesl mi knížku, kterou jsem si od něj půjčila. Petr ho zahlédl ve dveřích a všechno vyšlo najevo.

„Mami, co to má znamenat?“ vyjel na mě hned, jak Radek odešel. „Tohle není normální! Co si o tobě lidi pomyslí? Vždyť jsi babička! Máš být rozumná!“

Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejde o žádný úlet ani poblouznění. Že Radek je slušný člověk a že mi s ním je dobře. Ale Petr byl neoblomný.

„On tě jen využívá! Chce tvé peníze nebo se ti chce jen vetřít do přízně! Prober se!“ křičel.

Anička seděla tiše v koutě a dívala se na mě velkýma očima.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. V hlavě mi zněla Petrova slova jako ozvěna: „Naivní stařenka…“ Bylo to tak? Byla jsem opravdu směšná? Nebo mám i já právo na štěstí?

V práci se začaly šířit drby. Kolegové šeptali za mými zády, někteří se mi vyhýbali pohledem. Lenka mě podržela: „Dano, kašli na ně! Kdy jindy máš žít naplno než teď?“ Ale já cítila tíhu každého pohledu.

Radek byl trpělivý. „Jestli chceš skončit, pochopím to,“ řekl jednou večer u mě doma. „Nechci ti komplikovat život.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době jsem cítila jistotu: „Nechci žít podle očekávání ostatních.“

Petr mi přestal volat. Anička mi poslala obrázek – nakreslila mě s Radkem v parku pod rozkvetlými stromy. „Babičko, buď šťastná,“ napsala pod obrázek.

Začala jsem chodit s Radkem na výlety – do Divoké Šárky, do Stromovky, na výstavy obrazů. Objevovala jsem Prahu znovu jeho očima. Smáli jsme se spolu jako dva puberťáci.

Ale bolest z roztržky s Petrem ve mně zůstávala jako trn. Každý večer jsem si kladla otázku: Je správné jít za svým štěstím i za cenu rodinného rozkolu? Nebo bych měla být tou „rozumnou babičkou“, která obětuje své city pro klid v rodině?

Jednou večer mi Petr napsal zprávu: „Mami, promiň… Jen mám strach o tebe.“ Odpověděla jsem mu: „Já mám strach ze života bez lásky.“

Možná mě někteří odsoudí. Možná budu pro někoho navždy jen ta směšná stará ženská, co si hraje na mladou. Ale já vím jedno: nikdy není pozdě začít znovu žít.

A tak se ptám vás všech: Máme právo na lásku v každém věku? Nebo bychom měli raději mlčet a čekat na konec v tichosti?