Láska na sklonku života: Poslední sázka

„Tati, tohle nemyslíš vážně!“ křičela na mě dcera Jana, když jsem jí oznámil, že se budu znovu ženit. Její hlas se třásl vztekem i slzami. Syn Petr jen mlčel, díval se do země a jeho ruce byly zaťaté v pěst. V tu chvíli jsem stál uprostřed svého obýváku v paneláku na sídlišti v Brně a měl pocit, že jsem právě rozbil něco křehkého a nenahraditelného.

Bylo mi pětasedmdesát. Po smrti mé ženy Aleny jsem žil několik let sám. Každý den byl stejný – ráno káva, pak procházka do parku, odpoledne televize a večer ticho, které mě dusilo. Děti mě navštěvovaly, ale jejich životy byly plné práce a starostí. Vnuci mě měli rádi, ale jejich svět byl jiný než ten můj. Často jsem si připadal jako přebytečný kus nábytku.

Pak jsem potkal Martu. Byla o deset let mladší, energická a upřímná. Seznámili jsme se v knihovně, kde jsem si půjčoval detektivky. Ona tam pracovala jako knihovnice. Začali jsme si povídat o knihách, pak o životě. Najednou jsem se těšil na každý další den. Marta mi připomněla, že ještě nejsem mrtvý – že mám právo na radost, dotek, smích.

Když jsem dětem oznámil své rozhodnutí, čekal jsem nepochopení, ale ne takovou bouři. „Tati, vždyť ji skoro neznáš! Co když ti jde jen o peníze?“ vyjela na mě Jana. „A co máma? Už jsi na ni zapomněl?“ dodala tišeji. Petr jen zavrtěl hlavou: „Dělej si co chceš, ale nečekej, že to přijmeme.“

Marta byla trpělivá. „Oni tě mají rádi, jen mají strach,“ říkala mi večer, když jsme seděli u ní v kuchyni a pili čaj. „Dej jim čas.“ Ale čas nic nezměnil. Děti přestaly volat. Vnuci už nechtěli přijít na návštěvu. Všude kolem mě bylo ticho – jiné než to po Alenině smrti. To ticho teď bylo plné výčitek.

Svatbu jsme měli malou – jen my dva a Martina sestra s manželem. Po obřadu jsme šli na oběd do malé restaurace na Špilberku. Marta zářila štěstím, já se snažil být veselý, ale někde uvnitř mě hlodal stín pochybností.

První měsíce byly krásné. S Martou jsme chodili na výlety do Moravského krasu, jezdili vlakem do Olomouce nebo jen seděli doma a četli si nahlas knihy. Ale prázdnota po dětech zůstávala. Každý večer jsem kontroloval mobil, jestli nepřišla zpráva od Jany nebo Petra. Nic.

Jednou v zimě jsem potkal Janu náhodou v obchodě. Stála u regálu s pečivem a vypadala unaveně. „Ahoj,“ řekl jsem opatrně. Podívala se na mě a v očích měla slzy. „Tati… proč jsi nás takhle zradil?“ zašeptala a odešla pryč.

Začal jsem pochybovat. Byla moje touha po lásce sobecká? Měl jsem raději zůstat sám a být pro děti oporou? Marta to cítila. „Nechci být důvodem tvého neštěstí,“ řekla mi jednou večer tiše. „Jestli chceš… můžeš odejít.“

Ale kam bych šel? Zpátky do samoty? Nebo zpátky k dětem, které už mě možná nikdy nepřijmou?

Jednoho dne mi přišel dopis od Petra. Psalo se v něm: „Tati, chybíš nám. Ale nemůžeme ti odpustit, že jsi nás vyměnil za cizí ženu.“ Seděl jsem dlouho nad tím dopisem a nevěděl, co odpovědět.

Marta mezitím onemocněla – rakovina plic. Najednou byl náš čas omezený na týdny a dny. Pečoval jsem o ni doma, vařil jí čaj, četl jí knihy nahlas jako dřív. Když umírala, držela mě za ruku a šeptala: „Neboj se být šťastný.“

Po pohřbu jsem zůstal úplně sám. Děti nepřišly ani tentokrát. Sedím teď ve svém bytě a dívám se z okna na šedé paneláky. Přemýšlím: Stála mi ta láska za to? Nebo jsem měl raději zůstat věrný rodině?

Možná je stáří o odvaze riskovat i za cenu bolesti. Ale někdy si říkám – nebyla ta cena příliš vysoká?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší žít pro sebe, nebo pro druhé?