Konec babičkovské služby: Jak jsme s manželem řekli dost a změnili rodinná pravidla

„Mami, můžeš dneska zase pohlídat děti? Musím do práce a Honza má poradu.“ Lucie mi volala už potřetí tento týden. Bylo pondělí ráno a já seděla u stolu s hrnkem kávy, zatímco můj muž Petr listoval novinami. Věděla jsem, co přijde – Petr se na mě podíval přes brýle a jen tiše povzdechl.

„Aleno, už zase?“ zeptal se mě šeptem, když jsem položila telefon. „Vždyť jsme si chtěli dneska zajít na procházku do Stromovky.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi hromadí smutek i vztek. Miluju naše vnoučata, ale poslední měsíce jsme s Petrem byli spíš chůvy než prarodiče. Každý den jsme plánovali podle potřeb Lucie a Honzy. Když jsem si dovolila říct, že mám něco jiného v plánu, Lucie se urazila nebo mi vyčetla, že jí nerozumím.

Jednoho večera jsem seděla s Petrem na balkoně a dívala se na světla Prahy. „Víš, Petře, mám pocit, že už nejsme rodina. Jsme služba. Kdy naposledy se nás Lucie zeptala, jak se máme?“

Petr mě pohladil po ruce. „Máš pravdu. Ale co s tím? Nechci přijít o vnoučata.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem řekla: „Musíme to změnit. Musíme Lucii říct, že už to takhle dál nejde.“

Druhý den jsme pozvali Lucii s Honzou na večeři. Byla nervózní, protože děti hlídala sousedka. „Co se děje?“ zeptala se hned mezi dveřmi.

Petr začal: „Lucie, máme tě rádi. Ale poslední dobou máme pocit, že nás bereš jako samozřejmost. Chceme být prarodiče, ne chůvy na plný úvazek.“

Lucie zbledla. „To myslíte vážně? Vždyť víte, jak je to těžké skloubit práci a děti! Myslela jsem, že nám chcete pomoct.“

„Pomáhat chceme,“ řekla jsem tiše. „Ale taky máme svůj život. Chceme mít čas na sebe, na přátele, na výlety. Nechceme být pořád jen ti, kteří jsou tu vždycky k dispozici.“

Honza mlčel a díval se do stolu. Lucie měla slzy v očích. „Takže už nechcete vidět děti?“

„To jsi špatně pochopila,“ řekl Petr klidně. „Chceme je vídat. Ale ne podle vašeho rozvrhu. Chceme být součástí rodiny, ne zaměstnanci.“

Následující dny byly napjaté. Lucie nám nevolala, vnoučata jsme neviděli. Bylo mi úzko, ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé po letech jsem měla čas na sebe i na Petra.

Jedno odpoledne jsme šli do kina a pak na zmrzlinu na Náplavku. Smáli jsme se jako za mlada. Petr mi řekl: „Aleno, možná jsme přišli o něco… ale získali jsme zpátky sami sebe.“

Po týdnu mi Lucie zavolala. „Mami… promiň. Byla jsem naštvaná, ale teď chápu, že jste měli pravdu. Můžeme přijít na návštěvu? Jen tak?“

Když přišli, bylo to jiné. Povídali jsme si o všem možném – o práci, o škole dětí, o našich plánech na dovolenou. Děti si hrály v obýváku a já cítila klid.

Začali jsme nastavovat nová pravidla – kdy můžeme hlídat a kdy ne. Lucie i Honza to respektovali. Občas bylo těžké říct ne, když vidím jejich unavené tváře, ale vím, že je to správné.

Jednou večer mi Lucie řekla: „Mami, děkuju ti za upřímnost. Naučila jsi mě něco důležitého – že i máma má právo na svůj život.“

Někdy mě ještě přepadne pocit viny – jestli jsem nebyla moc tvrdá nebo jestli děti netrpí tím, že je nevidím každý den. Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody a radosti z obyčejných věcí.

Možná je tohle ta největší lekce rodičovství – naučit děti respektovat nejen druhé, ale i sebe samé.

A tak se ptám: Je špatné myslet někdy na sebe? Kde je hranice mezi pomocí a obětováním vlastního života?