Když vlastní rodiče zlomí srdce: Můj plesový večer, na který nikdy nezapomenu

„To si snad děláš srandu, Terezo! V tomhle chceš jít na ples?“ slyšela jsem mámin hlas ještě dřív, než jsem se vůbec stihla podívat do zrcadla. Stála jsem v našem malém panelákovém bytě v Brně, v obýváku, kde se vždycky všechno odehrávalo. Držela jsem v ruce šaty, které jsem si sama ušila ze staré záclony a kousku modré látky, co zbyla po babičce. Byly to moje vysněné plesové šaty. Srdce mi bušilo až v krku.

Táta se zasmál tím svým hlubokým smíchem, který jindy miluju, ale tentokrát mě bodl jako nůž. „No to je teda model! Takhle bys mohla jít maximálně na maškarní za Popelku před proměnou.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře a oči se mi zalévají slzami. Snažila jsem se usmát, jako že je to legrace, ale uvnitř mě to bolelo. „Mně se líbí…“ zašeptala jsem.

„To je vidět,“ protočila máma oči a začala se smát spolu s tátou. „Aspoň tě nikdo nebude chtít pozvat k tanci, aspoň nebudeš mít ostudu s nějakým klukem.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Vždycky jsem si myslela, že doma je bezpečno. Že když mě někdo ve škole shodí nebo zesměšní, doma mě obejmou a řeknou, že jsem krásná taková, jaká jsem. Ale teď… teď jsem byla terčem posměchu právě tady.

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem celé týdny šetřila kapesné, abych si mohla koupit alespoň stužku do vlasů. Jak jsem tajně po večerech šila a párala, abych měla něco hezkého na sebe. Ve škole jsme neměli moc peněz a já věděla, že nové šaty jsou mimo možnosti naší rodiny. Ale doufala jsem, že když si je udělám sama, budou na mě pyšní.

Místo toho přišla jen další vlna smíchu. „Terezo, vážně… Sundej to ze sebe a vezmi si něco normálního,“ řekla máma a odešla do kuchyně.

Zůstala jsem stát sama uprostřed pokoje. V ruce jsem svírala šaty a cítila se menší než kdy dřív. V hlavě mi běžela slova spolužaček: „Tvoje máma je přísná, ale určitě tě má ráda.“ Opravdu? Proč to tak necítím?

Večer přišel rychleji, než bych chtěla. Máma mi podala staré černé šaty po sestřenici. Byly mi velké a vůbec mi neslušely. „Aspoň nebudeš za šaška,“ řekla suše.

Na plese jsem seděla v koutě a sledovala ostatní holky v krásných šatech. Některé měly drahé modely z obchodu v centru, jiné si je půjčily od starších sester. Nikdo si mě nevšímal. Jen jednou ke mně přišla spolužačka Jana: „Terezo, proč nemáš ty hezké modré šaty? Viděla jsem tě v nich doma.“

Nevěděla jsem, co říct. „Máma říkala, že nejsou vhodné,“ zamumlala jsem.

Jana se zamračila. „Mně se líbily. Byla jsi v nich jako princezna.“

Ta slova mě zahřála u srdce víc než cokoliv jiného ten večer. Ale stejně jsem domů šla s pocitem prázdnoty.

Doma bylo ticho. Máma seděla u televize a táta už spal. Prošla jsem kolem nich jako duch a zavřela se v pokoji. Vytáhla jsem ze skříně svoje modré šaty a objala je jako plyšáka.

Proč je tak těžké být přijímaná vlastními rodiči? Proč je pro ně důležitější výsměch než moje radost?

Dny plynuly a já se uzavřela do sebe. Ve škole jsem byla ještě tišší než dřív. Nikomu jsem neřekla pravdu o tom večeru. Jen Jana mi občas věnovala úsměv nebo mě pozvala na procházku po škole.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje. Sedla si ke mně na postel a chvíli mlčela. „Terezo… možná jsme to přehnali,“ řekla tiše.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Slzy mi stékaly po tváři a ona mě poprvé po dlouhé době objala.

Ale bolest zůstala. Vím, že už nikdy nebudu stejná jako dřív.

Možná jednou odpustím. Možná jednou pochopím jejich strach z toho, co řeknou ostatní. Ale dnes vím jen jedno: největší rány nám někdy zasadí ti, od kterých to čekáme nejméně.

Jak byste se zachovali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné odpustit rodičům takovou zradu?