Když víra nestačí: Příběh o ztrátě a hledání síly v rodině Novotných
„Proč jsi to zase udělal, tati?!“ řval jsem na něj, zatímco se opíral o lednici a jeho dech páchl levným rumem. Máma stála v rohu kuchyně, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz. Bylo to už potřetí tenhle měsíc, co přišel domů opilý a začal rozhazovat věci po bytě. Sousedé pod námi už si zvykli na noční rámus, ale já nikdy.
„Ondro, nech ho být,“ šeptla máma, ale já ji neposlouchal. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. „Proč nám to děláš? Proč?“
Táta se na mě podíval skelnýma očima a jenom zamumlal: „Ty tomu nerozumíš…“
A měl pravdu. Nerozuměl jsem tomu. Nerozuměl jsem tomu, proč člověk, který mě učil jezdit na kole a bral mě na ryby k Berounce, teď ničí všechno, co jsme měli. Nerozuměl jsem tomu, proč máma každé ráno vstává dřív, aby zamaskovala modřiny make-upem a poslala mě do školy s úsměvem.
Bylo mi sedmnáct a měl jsem pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Ve škole jsem předstíral, že je všechno v pořádku. Kamarádi ze třídy – Petr, Honza i Tereza – si mysleli, že jsem jenom trochu uzavřený. Nikdo netušil, že každou noc usínám s polštářem přitisknutým k uším, abych neslyšel hádky z obýváku.
Jednou večer jsem seděl na posteli a díval se do stropu. V ruce jsem svíral růženec po babičce. Nikdy jsem nebyl extra věřící, ale babička mě učila modlitby a říkala mi, že Bůh slyší i ty nejtišší prosby. Zkusil jsem to tedy: „Bože, dej mi sílu. Prosím tě, ať táta přestane pít. Ať máma zase může spát celou noc.“
Nic se nestalo. Žádný zázrak. Jen ticho a tma.
Další týdny byly jako zlý sen. Táta střídal období střízlivosti s výbuchy vzteku a alkoholu. Máma začala chodit na noční do nemocnice, aby byla co nejméně doma. Já se uzavíral do sebe a hledal odpovědi v modlitbách i v knihách o závislostech.
Jednoho dne přišla máma domů dřív. Sedla si ke mně na postel a dlouho mlčela. Pak řekla: „Ondro, musíme něco udělat. Takhle už to dál nejde.“
„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se tiše.
„Nevím… Možná odejít. Ale bojím se.“
V tu chvíli jsem pochopil, že víra není jen o čekání na zázrak. Je to i o odvaze něco změnit.
Začali jsme spolu chodit do kostela na večerní mše. Ne proto, že bychom čekali zázrak – spíš jsme hledali klid a místo, kde můžeme být spolu beze strachu. Kněz Marek si nás všiml a jednou po mši mě zastavil: „Ondro, chceš si popovídat?“
Seděli jsme v sakristii a já mu vyprávěl všechno – o tátovi, o mámě, o tom, jak se bojím budoucnosti. Marek mě poslouchal a pak řekl: „Víra není jen o modlitbě. Je to i o činech. Někdy musíme odpustit těm, kteří nám ublížili – ne kvůli nim, ale kvůli sobě.“
To odpuštění mi ale nešlo přes srdce. Když táta přišel domů opilý a začal rozbíjet talíře, nenáviděl jsem ho celým svým bytím. Ale pak přišly chvíle střízlivosti – kdy seděl u stolu s hlavou v dlaních a šeptal: „Promiň…“
Jednou v noci jsem ho našel sedět na balkoně s lahví v ruce. Sedl jsem si vedle něj a mlčel. Po chvíli řekl: „Víš, Ondro… já nevím, jak přestat.“
„Zkus to kvůli nám,“ řekl jsem tiše.
„Já vím… Ale bojím se.“
V tu chvíli jsem pochopil mámu i jeho. Strach nás všechny svazoval jako neviditelná pouta.
Začali jsme chodit na rodinnou terapii do poradny v centru Prahy. Nebylo to jednoduché – někdy jsme odcházeli ještě víc rozhádaní než předtím. Ale aspoň jsme začali mluvit.
Modlitba pro mě přestala být prosbou o zázrak. Stala se prostorem pro moje vlastní myšlenky a pocity. Naučila mě přijímat věci takové, jaké jsou – nečekat na zázrak, ale hledat sílu v sobě i v ostatních.
Po roce terapie táta vydržel tři měsíce bez alkoholu. Byly to nejlepší tři měsíce za poslední roky – společné večeře, výlety do lesa za Prahou, smích u stolu.
Pak ale přišel další pád. Táta se opil na firemním večírku a všechno bylo zase zpátky.
Ten večer jsem seděl v pokoji s růžencem v ruce a poprvé jsem se nemodlil za tátu – ale za sebe. Abych měl sílu jít dál i bez něj.
Nakonec máma opravdu odešla – našla si malý byt na Žižkově a já šel s ní. Táta zůstal sám ve starém bytě na Smíchově.
Občas mu zavolám nebo napíšu zprávu. Někdy odpoví, někdy ne.
Víra mi nepřinesla zázrak ani šťastný konec jako z pohádky. Ale dala mi sílu odpustit – sobě i jemu.
Někdy si říkám: Co byste udělali vy? Zůstali byste s člověkem, který vás ničí? Nebo byste odešli? A je možné opravdu odpustit někomu, kdo vás tolikrát zklamal?