Když víkend změní tchyně: Jak jsem přišla o klid a našla sama sebe

„Martino, v sobotu přijdu v devět. Připrav si kýbl, hadry a rukavice. Uděláme pořádný generální úklid, už to tam potřebujete jako sůl.“ Její hlas z telefonu byl nekompromisní, jako vždy. Ani jsem nestihla namítnout, že jsme s Petrem plánovali konečně vyrazit na výlet do Českého ráje, že jsem si chtěla přečíst novou knížku a upéct bábovku. Tchyně rozhodla – a bylo jasno.

Celý pátek večer jsem chodila po bytě jako na trní. Petr seděl u televize, v ruce pivo, a když jsem mu připomněla, že jeho maminka přijde, jen mávl rukou: „No tak přijde, aspoň to tu bude čistý.“ V tu chvíli jsem měla chuť mu to pivo vylít do klína. „Tobě to přijde normální? Že nám sem vtrhne a bude nám diktovat, co máme dělat?“ zvýšila jsem hlas. Petr jen pokrčil rameny: „Je to máma, Marti. A ty víš, jaká je.“

V sobotu ráno jsem se probudila dřív než budík. V kuchyni jsem nervózně míchala kávu a přemýšlela, jestli bych neměla prostě odjet. Ale pak jsem uslyšela klíče v zámku – tchyně měla samozřejmě svůj vlastní klíč – a bylo po naději.

„Dobré ráno,“ zahlásila hlasitěji, než bylo nutné. „Tak kde začneme? Tady v kuchyni je mastnota na skříňkách, v koupelně plíseň ve spárách a v ložnici… no, tam radši ani nechci vědět.“

Petr se radši zavřel do pracovny pod záminkou, že má hodně práce. Zůstala jsem na to sama. Tchyně mi podávala hadr za hadrem, komentovala každý pohyb a nezapomněla mi připomenout, že „za jejich časů“ by takový nepořádek doma nikdy netrpěla.

„Martino, ty jsi nikdy neviděla pořádný úklid? Podívej se na tu troubu! A co ten prach za gaučem? To Petr nikdy neuklízí?“

„Petr má taky svoje povinnosti,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem zuřila. Proč mám pocit, že selhávám? Proč mi pořád někdo diktuje, jak mám žít?

Po dvou hodinách drhnutí koupelny jsem měla ruce rozmočené a oči plné slz. Tchyně si toho všimla: „No tak, Martino, nebreč. To je život. Když chceš mít rodinu, musíš se starat.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „A co když už toho mám dost? Co když chci taky někdy žít podle sebe? Proč mám pořád pocit, že nejsem dost dobrá?“

Tchyně se zarazila. Poprvé za těch pět let, co ji znám, nevěděla co říct. Chvíli bylo ticho.

Pak se ozval Petr z pracovny: „Mami, nech Martinu být. Je to náš domov.“

Tchyně se na něj podívala s výrazem, který by dokázal zabít i pokojovou kytku. „Takže teď už ani ty nestojíš o moji pomoc?“

Petr vyšel z pracovny a postavil se vedle mě. „Mami, máme tě rádi. Ale potřebujeme taky svůj prostor. Nejsme děti.“

Tchyně si sedla ke stolu a najednou vypadala unaveněji než kdy jindy. „Já jen… já chci pro vás to nejlepší. Nechci, abyste dopadli jako my s tátou.“

Sedli jsme si všichni ke stolu. Najednou už nešlo o úklid, ale o něco mnohem hlubšího.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „já vím, že to myslíš dobře. Ale někdy je lepší nechat nás dělat chyby po svém.“

Tchyně přikývla a poprvé za celou dobu mě pohladila po ruce.

Ten víkend jsme s Petrem nakonec nikam nejeli. Ale poprvé jsme si s tchyní opravdu promluvily – o jejím dětství, o tom, jak ji její matka nikdy nenechala dýchat, o tom, jak se bála samoty.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem: Kolik z nás žije život podle představ druhých? A kdy konečně začneme žít podle sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Máte odvahu říct svým blízkým dost?