Když vás vlastní děti vyženou: Můj boj o důstojnost a víru

„Mami, já už to prostě nezvládnu. Máme tu málo místa a děti potřebují svůj klid. Promiň.“

Ta slova mi rezonovala v hlavě, když jsem stála na chodbě paneláku v Modřanech, mokrá od deště, s igelitkou, ve které jsem měla pár svetrů, léky a starý mobil. Syn Petr mi zabouchl dveře před nosem. Jeho žena Jana se ani neukázala. Slyšela jsem jen tlumený dětský smích za dveřmi a pak ticho. Bylo mi šedesát tři let a poprvé v životě jsem neměla kam jít.

Celý život jsem dřela, abych svým dětem dala všechno. Pracovala jsem jako zdravotní sestra v Motole, často na nočních, abych mohla Petrovi a jeho sestře Lucii koupit nové boty nebo zaplatit školu v přírodě. Když mi před dvěma lety zemřel manžel Mirek na rakovinu, myslela jsem, že aspoň děti mi zůstanou oporou. Ale všechno se změnilo. Lucie se odstěhovala do Brna a Petr se začal odcizovat. Nejprve to byly jen krátké odpovědi na zprávy, pak už ani nezvedal telefon.

Ten večer jsem neměla kam jít. Sedla jsem si na lavičku před domem a rozplakala se. Lidé chodili kolem, ale nikdo si mě nevšímal. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Mirkem stavěli chatu na Sázavě, jak jsme s dětmi jezdili na kola do Krkonoš, jak jsme se smáli u stolu při nedělním obědě. Teď jsem byla sama. V kapse jsem nahmátla růženec, který mi kdysi dala babička. Začala jsem se modlit.

„Pane Bože, proč? Co jsem udělala špatně? Proč mě vlastní děti nechtějí?“ šeptala jsem do tmy.

Po chvíli jsem se zvedla a šla na tramvaj. Jela jsem až na Hlavní nádraží. Tam jsem seděla na lavičce mezi bezdomovci a čekala na ráno. Byla mi zima a bála jsem se. Vzpomněla jsem si na slova faráře Pavla z našeho kostela: „I v největší tmě je Bůh s námi.“

Ráno jsem šla do charity na Karlově náměstí. Tam mi dali čaj a nabídli noclehárnu pro ženy. Bylo tam deset postelí v jedné místnosti, ale aspoň teplo a bezpečí. První noc jsem skoro nespala – jedna paní chrápala, druhá plakala ze spaní. Ale když jsem ráno vstala, cítila jsem zvláštní klid. Začala jsem chodit do kostela svaté Ludmily na Náměstí Míru. Každý den jsem prosila Boha o sílu odpustit svým dětem.

Jednou za mnou přišla paní Alena, která v kostele uklízela. „Vypadáte smutně, nechcete si popovídat?“ zeptala se tiše.

Vyprávěla jsem jí svůj příběh – o Petrovi, o Lucii, o tom, jak mě vyhodili z bytu, který jsme kdysi společně spláceli. Alena mě pohladila po ruce: „Někdy děti zapomenou, co pro ně rodiče udělali. Ale Bůh nezapomíná.“

Začala mě zvát na setkání seniorů v komunitním centru. Tam jsem poznala další ženy s podobnými osudy – paní Marii vyhodil syn kvůli přítelkyni, paní Jarmilu zase dcera přesvědčila podepsat darovací smlouvu na byt a pak ji vystěhovala do garsonky na okraji Prahy.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Lucie.

„Mami… promiň, že ti volám až teď. Nějak jsme se s Petrem pohádali kvůli tobě… On říká, že jsi ho vždycky měla radši než mě… Já nevím…“

Mlčela jsem. Slzy mi tekly po tváři.

„Mami? Jsi tam?“

„Jsem… Luci… proč jste mi to udělali?“

Lucie vzlykla: „Já nevím… prostě jsme nevěděli, co dělat… Petr má doma dusno s Janou… Já mám malý byt…“

„Ale já nemám nikoho jiného než vás,“ zašeptala jsem.

„Já vím… mami… zkusím něco vymyslet…“

Po tom hovoru jsem dlouho nemohla usnout. Modlila jsem se za své děti – aby našly cestu zpátky ke mně i k sobě navzájem.

Za pár týdnů mi Lucie nabídla, že můžu přijet k ní do Brna alespoň na čas. Přijela jsem vlakem s jednou taškou a srdcem plným obav i naděje. Lucie mě objala ve dveřích svého malého bytu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mlčky seděly u čaje.

Začaly jsme spolu chodit na procházky do Lužánek, povídaly si o všem možném – o dětství, o Mirkovi, o tom, jak je těžké být matkou i dcerou zároveň.

Petr mi už nevolal. Občas mi poslal SMS: „Mami, promiň.“ Ale nikdy už nebyl schopen říct víc.

Dnes žiju v Brně s Lucií a její dcerou Aničkou. Není to jednoduché – někdy mám pocit, že tu překážím, že nejsem vítaná. Ale každý večer se modlím za své děti i za sebe. Naučila jsem se odpouštět – jim i sobě.

Někdy si říkám: Co je to za svět, kde matka skončí na ulici? Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním důvěry? A proč je někdy snazší odpustit cizím než vlastním dětem?

Možná nejsem jediná, kdo tohle prožil. Možná právě teď někdo z vás stojí před zavřenými dveřmi a ptá se Boha: Proč? Najdeme v sobě sílu odpustit těm nejbližším? Co byste udělali vy na mém místě?