Když úspěch rozdělí: Lucčina volba mezi kariérou a rodinou

„Tak co, Lucie, budeš dneska zase v práci do noci? Nebo se konečně vrátíš domů jako normální ženská?“ Petrův hlas se rozléhá naší malou kuchyní, zatímco já se snažím najít klíče v kabelce. Jeho slova mě bodají do srdce, ale snažím se zachovat klid. „Petře, mám dneska prezentaci před vedením. Je to důležité. Vždyť víš, jak dlouho jsem na tom projektu dělala.“

Petr si odfrkne a zavře lednici tak prudce, až se skleničky zatřesou. „Jo, jasně. Všechno je důležitější než já. Než my dva.“

Zůstávám stát ve dveřích a chvíli jen mlčím. V hlavě mi běží všechno, co jsme spolu prožili – první rande v kavárně na Letné, svatba na radnici v Holešovicích, společné víkendy na chalupě u Berouna. Ale teď je všechno jinak. Od té doby, co jsem dostala povýšení na projektovou manažerku v jedné z největších pražských firem, se mezi nás vkradlo něco temného.

Petr byl vždycky ten klidnější z nás dvou. Pracuje jako učitel na základce a svou práci má rád, i když si často stěžuje na nízký plat a nevděčné děti. Já jsem byla ta ambiciózní – chtěla jsem víc, chtěla jsem dokázat, že i holka z paneláku na Proseku může něco znamenat. Když mi šéfová oznámila povýšení, byla jsem v sedmém nebi. Ale Petr? Ten se od té doby uzavírá do sebe.

Začalo to nenápadně. „To je fajn, že tě povýšili,“ řekl tehdy bez úsměvu a dál si četl noviny. Pak přišly poznámky o tom, jak často chodím pozdě domů, jak zapomínám na nákupy nebo že už ani neumím uvařit pořádnou svíčkovou. Snažila jsem se mu vysvětlit, že teď mám víc práce, ale místo pochopení jsem narážela na zeď.

Jednou večer, když jsem přišla domů po dlouhém dni plném schůzek a stresu, seděl Petr u stolu s lahví vína a dvěma skleničkami. Myslela jsem, že mě chce překvapit. Místo toho mi podal papír – seznam věcí, které mu na mně vadí. „Tohle už nejsem ochotný dál snášet,“ řekl tiše.

Četla jsem: „Jsi pořád v práci. Zapomínáš na naše výročí. Nezajímáš se o mě. Jsi pyšná.“ Každý bod mě bolel víc než ten předchozí. „Petře,“ zašeptala jsem, „proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Říkal jsem ti to pořád! Jenže ty mě neposloucháš. Jsi pořád někde jinde – hlavou v práci nebo na telefonu.“

V tu chvíli jsem měla chuť všechno zahodit – kariéru, sny, ambice – jen abych ho neztratila. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v kanceláři a věřila, že to dělám pro nás oba.

Další týdny byly peklo. Petr byl odtažitý, doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Moje máma mi po telefonu radila: „Musíš být chápavější. Chlap potřebuje cítit, že je důležitý.“ Ale jak mám být chápavá, když sama potřebuji podporu?

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. Pak řekl: „Lucie, já už takhle nemůžu dál. Buď si vybereš mě a rodinu, nebo tu svoji práci.“

Zamrazilo mě. „To nemyslíš vážně…“

„Myslím,“ přikývl smutně. „Nechci být jen někdo do počtu. Chci ženu, která bude doma, která bude mít čas na mě a možná jednou i na děti.“

Seděla jsem tam jako opařená. Vždycky jsme si říkali, že budeme rovnocenní partneři – že budeme oba pracovat a podporovat se navzájem. Teď mám pocit, že musím volit mezi sebou a ním.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho nezaujatého, kdo mi pomůže pochopit, kde jsme udělali chybu. „Lucie,“ řekla mi jednou doktorka Novotná, „váš úspěch není vaše vina. Ale musíte si ujasnit priority – co je pro vás důležitější?“

V práci mezitím začali šuškat – kolegyně Jana mi šeptala: „Hele, prý tě manžel tlačí do kouta? To znám… Můj bývalý mě taky nutil vzdát se práce.“ Byla jsem překvapená, kolik žen kolem mě řeší podobné dilema.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Petra balit kufr. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„K mámě,“ odpověděl bez emocí. „Potřebuju si to promyslet.“

Seděla jsem pak sama v prázdném bytě a poprvé za dlouhou dobu brečela nahlas. Přemýšlela jsem o tom, jestli má smysl bojovat za vztah, kde už není místo pro dva silné lidi.

Po týdnu mi Petr napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v parku pod Vyšehradem. Seděli jsme na lavičce a mlčeli.

„Lucie,“ začal opatrně, „možná jsem byl nespravedlivý. Jenže já mám strach… že tě ztratím úplně.“

„A já mám strach vzdát se sama sebe,“ odpověděla jsem upřímně.

Dlouho jsme mluvili o tom, co od života chceme – on touží po klidu a rodině, já po uznání a profesním růstu. Nakonec jsme se rozhodli dát si čas – každý zvlášť zjistit, co opravdu chceme.

Dnes sedím u okna našeho bytu a přemýšlím: Je možné mít všechno? Nebo musí žena vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?