Když tchyně skončila v nemocnici a domů se vrátila s prázdným srdcem
„Jano, proč mi to neřekneš rovnou? Co se děje s tvojí mámou?“ vyhrkl jsem, když jsem ji našel sedět na studené dlažbě v předsíni, hlavu v dlaních. Bylo už po půlnoci a já se právě vrátil z noční směny. Jana neodpověděla, jen tiše vzlykala. V tu chvíli jsem věděl, že něco není v pořádku.
Začalo to před týdnem. Moje tchyně, paní Novotná, byla vždycky ta nejpevnější opora celé rodiny. Každou neděli jsme k ní jezdili na oběd do malého bytu na pražském sídlišti. Vždycky měla navařeno tolik jídla, že by nakrmila regiment vojáků. Její svíčková byla pověstná široko daleko. Ale tuhle neděli bylo něco jinak. Paní Novotná byla bledá, sotva jedla a pořád si mnula hruď.
„Mami, jsi v pořádku?“ ptala se Jana, ale její maminka jen mávla rukou: „To nic není, jen mě trochu píchá u srdce.“
O dva dny později mi Jana volala do práce: „Honzo, máma je v nemocnici. Prý infarkt.“ V tu chvíli mi zatrnulo. Všechno ostatní šlo stranou. Hned po práci jsme jeli do Motola.
V nemocnici nás přivítal doktor Šimek. „Vaše maminka měla štěstí, že jste ji přivezli včas. Ale bude to chtít klid a hlavně žádný stres.“
Jenže stresu se paní Novotná nevyhnula. Když jsme ji navštívili o dva dny později, byla úplně jiná. Oči měla zarudlé od pláče a ruce se jí třásly.
„Co se stalo, mami?“ ptala se Jana.
Tchyně se rozhlédla po pokoji, jako by se bála, že ji někdo uslyší. Pak zašeptala: „Váš otec… on za mnou ani nepřišel.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že pan Novotný od začátku hospitalizace ani jednou nezavolal, nepřišel, nezajímal se. Jana byla v šoku. „To není možné… vždyť táta tě má rád!“
Ale paní Novotná jen zavrtěla hlavou: „Už dlouho je všechno jinak.“
Když jsme se vrátili domů, Jana byla jako tělo bez duše. Doma jsme našli jejího otce sedět u televize s pivem v ruce.
„Tati, proč jsi nebyl za mámou?“ zeptala se Jana přímo.
Pan Novotný ani nezvedl oči od obrazovky: „Nemám čas na tyhle věci. Ať si zvykne.“
V tu chvíli jsem měl chuť mu jednu vrazit. Ale ovládl jsem se kvůli Janě.
Další dny byly jako zlý sen. Paní Novotná se z nemocnice vrátila fyzicky slabá, ale hlavně psychicky zlomená. Přestala vařit, přestala se smát. Seděla celé dny u okna a dívala se ven.
Jednou večer jsem slyšel Janin tichý rozhovor s mámou:
„Mami, co se děje mezi tebou a tátou?“
Chvíli bylo ticho, pak paní Novotná zašeptala: „On má někoho jiného.“
Jana ztuhla: „Jak to víš?“
„Cítím to už dlouho. A když jsem byla v nemocnici, ani mu nestálo za to přijít…“
Jana začala plakat. Já stál za dveřmi a cítil bezmocný vztek.
Další týdny byly plné hádek a napětí. Pan Novotný byl čím dál podrážděnější, doma skoro nebýval. Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet na paní Novotnou:
„Přestaň fňukat! Každý má nějaké problémy! Já už toho mám dost!“
Jana se mu postavila: „Tati, takhle s mámou mluvit nebudeš!“
Pan Novotný jen mávl rukou a zabouchl za sebou dveře.
Začali jsme s Janou jezdit k její mamince častěji. Nosili jsme jí jídlo, snažili se ji rozveselit, ale bylo to marné. Jednou mi řekla: „Honzo, já už nevím, proč bych měla žít…“
Tohle mě zasáhlo jako rána pěstí. Vždycky byla tak silná – a teď byla zlomená.
Jednoho dne Jana přišla s nápadem: „Mami, pojď bydlet k nám.“
Paní Novotná nejdřív odmítala: „Nechci vám být na obtíž.“ Ale nakonec souhlasila.
Když jsme ji stěhovali, pan Novotný ani nevyšel z pokoje. Jen zabouchl dveře a dál sledoval televizi.
První týdny u nás byly těžké. Paní Novotná byla tichá, uzavřená do sebe. Ale postupně začala znovu vařit – nejdřív jen polévky pro nás dva s Janou, pak i pro sousedy.
Jednou večer jsme seděli u stolu a ona najednou řekla: „Děkuju vám… díky vám jsem zase našla smysl života.“
Ale bolest z toho, co jí udělal vlastní muž, zůstala.
Dnes už je to rok od té doby, co paní Novotná skončila v nemocnici. S Janou jsme silnější než kdy dřív – ale naše rodina už nikdy nebude stejná.
Někdy si říkám: Proč lidé ubližují těm nejbližším? A dá se vůbec taková rána někdy úplně zahojit?