Když táta odešel: Příběh o rozchodu, který roztrhl naši rodinu

„Tak už běž! Jestli ti na nás nezáleží, běž!“ křičela máma a její hlas se rozléhal celým bytem. Seděla jsem za zavřenými dveřmi svého pokoje, s ušima přitisknutýma ke kolenům, a snažila se nevnímat, jak se svět kolem mě rozpadá. Táta mlčel. Vždycky mlčel, když šlo do tuhého. Pak jsem slyšela, jak bouchly dveře a jeho kroky mizí na chodbě.

Bylo mi dvacet jedna a měla jsem pocit, že jsem zase malá holka, která se bojí tmy. Máma přišla za mnou až pozdě v noci. Oči měla červené a ruce se jí třásly. „Tvoje rozhodnutí to nebylo, Aničko,“ řekla tiše a pohladila mě po vlasech. „Ale musela jsem mu dát ultimátum. Už to dál nešlo.“

Táta byl vždycky tichý typ. Pracoval jako elektrikář v místní firmě, domů chodil unavený a málokdy mluvil o svých pocitech. Máma byla naopak živel – smála se nahlas, zpívala si při vaření a občas nás všechny objala tak silně, až jsme nemohli dýchat. Poslední rok se ale všechno změnilo. Máma byla podrážděná, táta ještě tišší než dřív. Večeře probíhaly v tichu, televize hrála do prázdna a já se snažila být neviditelná.

Když táta odešel, zůstaly jsme s mámou samy v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. První týdny byly nejhorší. Máma plakala v kuchyni, já v koupelně. Snažila jsem se jí být oporou, ale sama jsem nevěděla, co dělat. Kamarádka Klára mi říkala: „Musíš to pustit z hlavy, Aničko. Je to jejich věc.“ Ale jak mám pustit z hlavy něco, co mě bolí až do morku kostí?

Jednou večer jsem našla mámu sedět u stolu s hrnkem čaje a pohledem upřeným do prázdna. „Myslíš, že se vrátí?“ zeptala jsem se tiše. Máma pokrčila rameny. „Dala jsem mu šest měsíců. Buď si uvědomí, co chce, nebo… nebo už nemůžu dál.“

Začaly jsme žít ve zvláštním provizoriu. Máma chodila do práce, já na brigádu do knihovny a na vysokou školu. Každý den jsme si volaly nebo psaly zprávy – jako bychom se bály být samy se svými myšlenkami. Táta mi občas napsal krátkou SMS: „Jak se máš?“ Odpovídala jsem stručně: „Jde to.“ Nikdy jsem mu nenapsala, jak moc mi chybí.

Jednou v sobotu ráno zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál táta s igelitkou v ruce. „Přišel jsem si pro pár věcí,“ řekl rozpačitě a ani se mi nepodíval do očí. Máma stála opřená o futro a dívala se na něj s výrazem, který neznám – směs zloby a smutku.

„Máš všechno?“ zeptala se chladně.

„Jo… asi jo,“ zamumlal táta.

„Tak si pospěš.“

Chtěla jsem něco říct – zastavit ho, obejmout ho, křičet na něj – ale nedokázala jsem nic z toho. Jen jsem stála a sledovala, jak odchází s igelitkou plnou ponožek a starých fotek.

Začala jsem chodit k psycholožce. Nejdřív jsem si myslela, že je to zbytečné – že to přece zvládnu sama. Ale paní doktorka Novotná byla trpělivá a laskavá. „Není vaše vina, že odešel,“ říkala mi pořád dokola. „Někdy dospělí dělají rozhodnutí, která bolí všechny kolem.“

Ve škole jsem měla pocit, že všichni vědí, co se u nás doma děje. Kamarádi se mě ptali: „Jak to zvládáš?“ A já jen pokrčila rameny: „Musím.“ Ale uvnitř mě to žralo – vztek na tátu, lítost nad mámou a hlavně bezmoc.

Půl roku uběhlo rychleji, než jsem čekala. Táta bydlel u svého bratra v Modřanech a občas mi poslal zprávu nebo zavolal. Nikdy jsme ale nemluvili o tom hlavním – proč odešel? Co bude dál? Máma byla čím dál uzavřenější a já měla pocit, že ji ztrácím.

Jednoho večera přišla máma domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně na gauč a dlouho mlčela.

„Víš, Aničko… rozhodla jsem se,“ začala pomalu. „Nechci už čekat. Chci začít znovu.“

„A co táta?“ vyhrkla jsem.

„On už je jinde… možná i s někým jiným,“ řekla tiše.

Zamrazilo mě. Najednou mi došlo, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.

O pár dní později jsme s mámou seděly u advokátky a podepisovaly papíry o rozvodu. Táta tam nebyl – poslal plnou moc poštou. Bylo to rychlé a chladné, bez slz i hádek.

Doma jsme pak seděly naproti sobě a mlčely. Máma si zapálila cigaretu – poprvé v životě před mnou.

„Promiň mi to všechno,“ řekla najednou.

„Za co?“ nechápala jsem.

„Že jsem tě do toho zatáhla… že jsi musela být dospělá dřív než ostatní.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy táta odešel. S mámou jsme si našly nový rytmus – chodíme spolu na procházky do Krčského lesa, vaříme nové recepty a občas si pustíme staré české filmy. Táta mi občas napíše nebo zavolá – vztah mezi námi je opatrný, plný nevyřčených slov.

Pořád přemýšlím: Co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit někomu, kdo vás opustil? A kdy přestane bolet něco, co vás změnilo navždy?