Když táta odešel: Noc, kdy se naše rodina rozpadla

„Neodcházej! Prosím tě, tati, neodcházej!“ křičela jsem, zatímco jsem stála v předsíni v pyžamu a sledovala, jak si táta v rychlosti obléká kabát. Máma stála opodál, oči zarudlé, ruce sevřené v pěst. Bratr Honza seděl na schodech a zíral do země. Všude kolem nás viselo napětí tak husté, že by se dalo krájet. Táta se na mě ani nepodíval. Jenom práskl dveřmi tak silně, až se zrcadlo na stěně zachvělo.

Bylo mi čtrnáct a do té chvíle jsem si myslela, že naše rodina je normální. Občas hádky kvůli penězům, někdy ticho u večeře, ale pořád jsme byli spolu. Jenže ta noc všechno změnila. Máma se sesunula na zem a začala tiše vzlykat. Honza se zvedl a beze slova odešel do svého pokoje. Já jsem zůstala stát v předsíni, neschopná pohybu, s hlavou plnou otázek.

Dny po tátově odchodu byly jako zlý sen. Máma chodila do práce a domů se vracela pozdě, unavená a podrážděná. Honza se uzavřel do sebe, celé hodiny seděl u počítače a odmítal s kýmkoli mluvit. Já jsem se snažila být neviditelná. Ve škole jsem předstírala, že je všechno v pořádku, ale doma jsem poslouchala mámin pláč za zavřenými dveřmi ložnice.

Jednoho večera jsem zaslechla mámu telefonovat s babičkou: „Nevím, jak to zvládnu sama. Děti potřebují tátu…“ Její hlas se zlomil a já jsem poprvé pocítila vztek. Proč musel odejít? Proč nám to udělal? Vždyť jsme nebyli špatná rodina!

Začaly se objevovat dopisy od právníka. Máma je schovávala do šuplíku, ale já jsem je našla. Slova jako „rozvod“, „výživné“, „střídavá péče“ mi zněla cize a hrozivě. Jednou večer jsem sebrala odvahu a zeptala se mámy přímo: „Proč táta odešel?“ Podívala se na mě s očima plnýma slz: „Někdy dospělí dělají chyby, které už nejdou vzít zpátky.“

Začaly hádky o tom, kdo bude kde bydlet. Táta nám volal jednou týdně, ale hovory byly trapné a krátké. „Ahoj, jak se máš?“ „Dobře.“ „Ve škole?“ „Taky dobře.“ „Tak… ahoj.“ Po každém takovém hovoru jsem měla chuť rozbít telefon o zeď.

Jednou v noci jsem slyšela Honzu brečet. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat. Seděla jsem na posteli a poslouchala jeho tlumené vzlyky skrz tenkou stěnu panelákového bytu na Jižním Městě. Chtěla jsem za ním jít, obejmout ho, ale něco mě zastavilo. Možná strach, možná hrdost.

Ve škole si toho všimli i učitelé. Paní Novotná z češtiny mě jednou po hodině zastavila: „Lucko, jsi poslední dobou nějaká smutná. Potřebuješ si o něčem promluvit?“ Zavrtěla jsem hlavou a utekla na záchod, kde jsem potichu brečela do rukávu.

Jednoho dne přišla máma domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně na gauč a dlouho mlčela. Pak řekla: „Lucko, vím, že to máš těžké. Ale musíme to zvládnout spolu.“ Objala mě a já poprvé od tátova odchodu cítila aspoň malou naději.

Začaly jsme spolu vařit večeře – jednoduché věci jako bramboráky nebo palačinky. Smály jsme se u toho a aspoň na chvíli zapomněly na všechno špatné. Honza se k nám občas přidal, i když většinou jen mlčky seděl u stolu.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál táta s igelitkou plnou sladkostí. „Ahoj,“ řekl nejistě. Máma ho pustila dovnitř a my jsme seděli všichni u jednoho stolu poprvé po několika měsících. Bylo to divné – nikdo nevěděl, co říct. Táta nám vyprávěl o novém bytě v Modřanech a o tom, jak si pořídil akvárium s rybičkami.

Po jeho odchodu jsme s mámou seděly v kuchyni a mlčely. Pak řekla: „Musíme si najít vlastní štěstí.“ Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být rodina, když už nejsme pohromadě.

Časem jsme si vytvořily nové rituály – společné snídaně o víkendech, procházky po Hostivařské přehradě nebo sledování starých českých filmů v televizi. Honza začal chodit ven s kamarády a já jsem si našla novou kamarádku Aničku ze třídy.

Ale i tak mě občas přepadne smutek – třeba když vidím šťastné rodiny v parku nebo když někdo ve škole vypráví o tom, jak byl s tátou na fotbale. Někdy mám pocit, že už nikdy nebudu úplně šťastná.

Teď je to rok od té noci, kdy táta odešel. Už tolik nepláču a dokážu se smát bez výčitek svědomí. Ale pořád mám v sobě díru, kterou nejde ničím zaplnit.

Někdy si říkám: Je možné odpustit někomu, kdo vám rozbil svět? A dá se vůbec najít nové štěstí po tom všem? Co byste udělali vy na mém místě?