Když se tchyně nastěhuje: Příběh o tichých napětích a ztracených snech

„Tohle je můj dům a já tu chci mít klid!“ vykřikla jsem, až se mi hlas zlomil. V kuchyni to zasyčelo jako v papiňáku, když se uvolní pára. Tchyně, paní Věra, se na mě podívala s tím svým povýšeným výrazem, který jsem znala už od svatby. „Klid? Klid tu nebyl, dokud jsem nepřišla já. Podívej se, jak to tu vypadá. Petr je vyčerpaný, ty jsi pořád v práci a doma to vypadá jako po výbuchu.“

Petr stál mezi námi, oči upřené do podlahy, a já věděla, že se mě nezastane. Už několik týdnů byl jako stín, který se raději vyhne každé hádce. Ale dnes jsem to už nevydržela. „Mami, prosím tě…“ začal tiše, ale tchyně ho přerušila: „Ne, Petře, někdo tu musí říct pravdu. Takhle to dál nejde.“

Před pěti lety jsme s Petrem koupili tenhle byt na okraji Prahy. Byla jsem tehdy plná nadějí. Malý balkon, kde jsem si představovala pít ráno kávu, prostorná kuchyň, kde jsme měli vařit společně. Jenže život je jiný, než jak si ho člověk naplánuje. Práce v bance mě pohltila, Petr měl směny v nemocnici a na společné chvíle nám zbyly jen víkendy. Ale byli jsme spolu. Byli jsme rodina.

A pak přišel telefonát. Tchyně měla úraz, zlomená noha, nemohla zůstat sama v bytě na Žižkově. Petr byl neoblomný: „Musíme jí pomoct, je to přece moje máma.“ Souhlasila jsem, protože jsem věděla, že jinak by si to nikdy neodpustil. První dny byly v pořádku. Pomáhala jsem jí s hygienou, vařila jsem jí čaje, povídaly jsme si. Ale pak se začala měnit. Začala komentovat, jak uklízím, co vařím, jak se oblékám do práce. „Za našich časů bys takhle do banky nešla. Sukně nad kolena? To by ti tatínek zatrhl.“

Snažila jsem se to přejít. Ale pak začala mluvit s Petrem. Za zavřenými dveřmi, šeptem. Když jsem přišla do pokoje, zmlkli. Petr byl najednou odtažitý, unavený, podrážděný. „Můžeš být trochu tolerantnější?“ řekl mi jednou večer, když jsem si stěžovala, že nemám doma klid. „Je to jen na pár týdnů.“

Jenže týdny se změnily v měsíce. Tchyně se uzdravila, ale nikam se nechystala. „Na Žižkov už se nevrátím, je tam hluk, sousedi jsou nesnesitelní. Tady je mi líp. A vy dva potřebujete ženskou ruku.“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním bytě. Každé ráno jsem se budila s napětím v žaludku. Věra byla všude. V kuchyni, v obýváku, dokonce i v ložnici – „jen jsem ti chtěla pověsit prádlo, máš tu nepořádek.“ Petr se stáhl do sebe. Když jsem mu řekla, že už to nezvládám, jen pokrčil rameny: „Co mám dělat? Je to moje máma.“

Jednou večer jsem přišla domů a slyšela, jak se spolu smějí v kuchyni. O něčem si povídali, o dětství, o jeho škole, o tom, jak byl malý. Stála jsem za dveřmi a najednou jsem si uvědomila, že jsem tu navíc. Že oni dva jsou rodina a já jen někdo, kdo jim překáží. V slzách jsem se zavřela v koupelně a poprvé za těch pět let jsem si přála, abych mohla utéct.

Začala jsem chodit domů později. Zůstávala jsem v práci, brala přesčasy. Tchyně mi to vyčítala: „Petr je doma sám, já už nemám sílu vařit. Ty jsi jeho žena, měla bys se starat.“ Petr mlčel. Když jsem se ho ptala, proč nic neřekne, jen se na mě smutně podíval: „Nechci se hádat.“

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Věru v naší ložnici, jak přerovnává moje šuplíky. „Co to děláte?“ vyjela jsem na ni. „Jen jsem ti chtěla pomoct, máš tu nepořádek. Petr říkal, že jsi poslední dobou nervózní.“ V tu chvíli mi praskly nervy. „Tohle je můj domov! Chci mít aspoň trochu soukromí!“ Věra se na mě podívala s ledovým klidem: „Kdybys byla lepší hospodyně, nemusela bych ti pomáhat.“

Ten večer jsem se s Petrem pohádala jako nikdy předtím. Křičela jsem, že už to nevydržím, že chci svůj život zpátky. On mi řekl, že jsem sobecká. „Moje máma je nemocná, potřebuje nás. Ty myslíš jen na sebe.“

Dny plynuly a já se cítila čím dál víc sama. Přestala jsem s nimi večeřet, zavírala jsem se v pokoji. Přátelé mi říkali, ať si dupnu, ale já už neměla sílu. Byla jsem jako duch ve vlastním bytě. Jednou v noci jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Proč se z mého domova stal cizí prostor? Proč Petr stojí vždycky na její straně?

Jednoho rána jsem se rozhodla. Zabalila jsem si pár věcí a odešla k sestře do Modřan. Petr mi volal, prosil mě, ať se vrátím. Ale já věděla, že dokud bude jeho máma mezi námi, nikdy nebudu doma. Možná jsem zbabělec. Možná jsem jen člověk, který už nemůže dál bojovat.

Teď sedím u sestry v kuchyni, piju kávu a přemýšlím: Je možné najít domov tam, kde vás nikdo nechce? A kolik toho má člověk obětovat pro rodinu, než ztratí sám sebe?