Když se sny o klidu změní v tiché otroctví: Příběh jedné matky

„Mami, já už to prostě nezvládám! Můžu s dětmi na čas zpátky k tobě?“ ozvalo se mi v telefonu jednoho deštivého březnového večera. Hlas mé dcery Lucie byl zlomený, plný slz a zoufalství. V tu chvíli jsem neváhala ani minutu. „Samozřejmě, Lucko, vždyť víš, že dveře máš vždycky otevřené.“

Jenže jsem netušila, že tímto rozhodnutím se mi život obrátí naruby. Bylo mi právě šedesát dva let a těšila jsem se na klidné ráno s kávou na balkoně našeho panelákového bytu v Brně-Žabovřeskách. Měla jsem v plánu začít chodit na keramiku, možná i na univerzitu třetího věku. Po letech práce v knihovně a péče o rodinu jsem si konečně chtěla dopřát čas jen pro sebe.

Lucie přijela už druhý den. S ní dvě děti – osmiletý Tomášek a pětiletá Anička. Byli rozrušení, unavení, plní otázek, na které jsem neuměla odpovědět. Lucie byla jako tělo bez duše. První týdny jsem ji vídala jen ráno a večer – přes den hledala práci, vyřizovala papíry, občas jen seděla u okna a mlčky koukala ven.

„Mami, můžeš dneska vyzvednout děti ze školky? Musím na pohovor.“

„Mami, nemáš nějaké peníze navíc? Potřebuju zaplatit zálohu na byt.“

„Mami, Anička má horečku, můžeš s ní zůstat doma?“

A tak jsem se stala znovu matkou na plný úvazek. Jenže tentokrát už mi nebylo třicet. Rána byla hektická – připravit snídani, obléct děti, najít ztracené bačkory. Odpoledne úkoly, večeře, pohádky. Večer jsem padala do postele s pocitem, že mi někdo vysává životní sílu.

Lucie byla vděčná, ale zároveň uzavřená do sebe. Když jsem se jí snažila říct, že už nemám tolik energie jako dřív, jen mávla rukou: „Mami, vždyť jsi vždycky všechno zvládla.“

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni a tiše plakala. Vzpomněla jsem si na svého zesnulého manžela Karla. Jak by to asi zvládal on? Vždycky říkal: „Jana, musíš myslet i na sebe.“ Jenže jak mám myslet na sebe, když moje dítě potřebuje pomoc?

Začala jsem být podrážděná. Vadilo mi všechno – rozházené hračky, neustálý hluk, Luciina neochota cokoli řešit. Jednou jsem vybuchla:

„Lucko! Já už nemůžu! Nejsem robot! Chci taky žít svůj život!“

Lucie se na mě podívala s očima plnýma slz:

„A co mám dělat? Nemám kam jít! Ty jsi moje máma!“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. V tu chvíli jsem cítila vinu i vztek zároveň. Proč mám pocit, že je špatné chtít něco pro sebe?

Začala jsem si všímat, jak mě okolí vnímá. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla:

„Janičko, vy jste taková obětavá! Já bych to nezvládla. Ale víte co? Děti si někdy zvykají až moc.“

Zamrazilo mě. Opravdu si Lucka zvykla až moc? Nebo je to prostě mateřská povinnost?

Jednoho dne přišel Tomášek domů s poznámkou ze školy – prý je poslední dobou nepozorný a smutný. Anička začala v noci brečet a volat tátu. Lucie byla stále víc uzavřená do sebe. A já? Přestala jsem spát. V noci jsem bloudila bytem a přemýšlela: Kde je ta Jana, která měla sny?

Jedno ráno jsem se podívala do zrcadla a skoro se nepoznala. Kruhy pod očima, unavená tvář. V tu chvíli jsem si řekla dost.

Večer jsem si sedla s Lucií ke stolu.

„Lucko, musíme si promluvit. Miluju tě i děti nade vše, ale nemůžu takhle dál. Potřebuju taky žít svůj život. Pomůžu ti najít bydlení, pohlídám děti občas, ale už nemůžu být chůva a bankomat na plný úvazek.“

Lucie nejdřív mlčela. Pak začala brečet.

„Já vím, mami… Já už taky nemůžu… Bojím se být sama…“

Objaly jsme se a poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvily. O strachu ze samoty, o únavě, o tom, že jsme obě ženy – ne jen matka a dcera.

Začaly jsme hledat řešení. Lucie našla malý podnájem nedaleko a já jí pomohla s prvními měsíci nájmu. Děti ke mně chodily na víkendy a já konečně začala chodit na keramiku.

Není to dokonalé – někdy mám výčitky svědomí, někdy mě bolí srdce z toho, jak je život těžký. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju i pro sebe.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlím: Je sobecké chtít žít svůj život i po šedesátce? Nebo je to jediná cesta, jak zůstat člověkem? Co byste udělali vy?