Když se smích změní v ticho: Příběh jedné taneční noci

„To si snad děláš srandu, Kláro! Tohle si na sebe nevezmeš!“ ozvalo se z kuchyně, když jsem vešla v nových šatech, které jsem si sama vybrala na ples. Mamka stála u dřezu, v ruce mokrou utěrku, a táta seděl u stolu s novinami. Oba se na mě podívali a v jejich očích nebyla ani špetka uznání. Jen pobavení.

„Vypadáš jak princezna z pohádky pro malé děti,“ uchechtl se táta a mamka se přidala: „Nebo spíš jako princezna z tržnice.“ Jejich smích mě bodal do srdce. Ty šaty jsem si vybrala sama v sekáči za peníze, co jsem si šetřila z kapesného. Byly světle modré, s krajkou na rukávech a malou mašlí v pase. Připadala jsem si v nich krásná. Do té chvíle.

„Mami, ale já je mám ráda…“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „No tak, Klárko, nebuď taková citlivka,“ mávla rukou mamka a pokračovala v utírání nádobí. Táta jen protočil oči a vrátil se k novinám. V tu chvíli jsem měla chuť utéct zpátky do pokoje a už nikdy nevylézt.

Ale ples byl jen jednou za rok. A já jsem chtěla jít. Chtěla jsem tančit s kamarádkami, smát se a cítit se aspoň na chvíli výjimečná. Tak jsem si setřela slzy, narovnala záda a vyrazila do školy.

V šatně už byla Lucka s Bárou. „Kláro, ty máš krásný šaty!“ vykřikla Lucka a Bára přikývla: „Fakt ti to sluší.“ Trochu mě to uklidnilo, ale pořád jsem slyšela v hlavě hlas svých rodičů. Když jsme vešly do tělocvičny, kde hrála kapela a všude visely barevné balónky, na chvíli jsem zapomněla na všechno špatné.

Jenže pak přišla přestávka a já zaslechla kluky z devítky: „Hele, podívej na Kláru! To je ta s těma šatama od babičky?“ Smáli se a ukazovali na mě prstem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Lucka mě chytla za ruku: „Nevšímej si jich.“ Ale bylo pozdě. Slova rodičů i posměch spolužáků se spojily v jeden velký balvan, který mě tlačil k zemi.

Po plese jsem šla domů pěšky. Byla mi zima a v hlavě mi pořád znělo: „Princezna z tržnice.“ Doma bylo ticho. Rodiče seděli u televize a ani se nezeptali, jaké to bylo. Jen mamka prohodila: „Tak co, smáli se ti?“ Neodpověděla jsem. Zavřela jsem se v pokoji a rozplakala se naplno.

Dny plynuly a já byla čím dál tišší. Ve škole jsem se bála cokoliv říct, doma jsem se vyhýbala rodičům. Jednou večer přišla mamka do pokoje: „Kláro, co ti je? Proč jsi pořád taková protivná?“ Chtěla jsem jí říct všechno – jak mě bolí jejich slova, jak moc bych chtěla, aby byli pyšní místo posměšní. Ale jen jsem zavrtěla hlavou.

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jaké by to bylo mít rodiče, kteří mě obejmou a řeknou: „Jsi krásná taková, jaká jsi.“ Psala jsem o tom, jak moc bych chtěla být neviditelná. Jednou mi deník našla mamka. Přečetla si pár stránek a přišla za mnou do pokoje.

„Kláro… tohle myslíš vážně?“ zeptala se tiše. Poprvé v životě vypadala nejistě. Jen jsem přikývla. Mamka si sedla vedle mě na postel: „Já… já nevěděla, že tě to tak bolí.“

„Proč jste se mi smáli? Proč jste nemohli říct něco hezkého?“ vyhrkla jsem ze sebe všechno najednou. Mamka sklopila oči: „Někdy říkáme věci bez rozmyslu… Neuvědomila jsem si, že ti tím můžeme ublížit.“

Od té doby se doma něco změnilo. Rodiče začali víc naslouchat. Ale jizva zůstala. Už nikdy jsem jim nedokázala věřit tak jako dřív.

Dnes je mi o pár let víc a pořád si pamatuju ten pocit – když ti nejbližší místo podpory zasadí ránu tam, kde to nejvíc bolí. Přemýšlím: Kolik dětí zažívá něco podobného? Proč je někdy těžší být laskavý než krutý? A co byste udělali vy na mém místě?