Když se rodina skládá z cizích kousků: Můj boj o místo v životě nevlastní dcery

„Proč jsi tady? Ty nejsi moje máma!“ zasyčela na mě Anička, když jsem jí podávala snídani. V tu chvíli mi zaskočil rohlík v krku a měla jsem chuť utéct zpátky do své garsonky na Žižkově, kde jsem byla sama a kde mi nikdo nevyčítal, že se snažím. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a řekla: „Já vím, Aničko. Ale snídani potřebuješ.“

Když jsem si brala Petra, věděla jsem, že má dceru. Ale nikdy mě nenapadlo, jak moc bude tahle skutečnost ovlivňovat každý den mého života. Petr byl rozvedený už tři roky, jeho bývalá žena Lenka se odstěhovala do Brna a Anička zůstala s ním v našem malém bytě na Vinohradech. Byla jí tehdy devět a měla oči plné nedůvěry pokaždé, když jsem vešla do místnosti.

První měsíce byly peklo. Petr byl v práci od rána do večera, já pracovala z domova jako grafička a najednou jsem měla být „ta druhá máma“. Jenže Anička mi to dávala sežrat. Ignorovala mě, schválně rozhazovala věci, jednou mi dokonce rozlila kafe do notebooku. Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Je to těžké pro nás všechny.“

Jednou večer, když jsem sklízela ze stolu talíře, slyšela jsem za dveřmi Aniččin pokoj tichý pláč. Stála jsem tam dlouho a přemýšlela, jestli mám vejít. Nakonec jsem jen zašeptala: „Kdybys něco potřebovala, jsem tady.“ Odpovědí mi bylo ticho.

Začala jsem pochybovat o všem. O tom, jestli mám právo být v jejich životě. O tom, jestli si Petr vybral správně. O sobě. Moje máma mi po telefonu říkala: „Musíš vydržet, dítě. Láska není vždycky jednoduchá.“ Ale já měla pocit, že se topím.

Jednoho dne přišla Anička domů s poznámkou ze školy – pohádala se s kamarádkou a utekla ze třídy. Petr byl na služební cestě a já nevěděla, co dělat. Seděla na posteli, ruce zaťaté v pěstích. „Všichni mě nesnáší,“ vzlykla.

Posadila jsem se vedle ní a poprvé za celou dobu ji objala. Neodtáhla se. Jen tiše plakala a já ji hladila po vlasech. „Někdy mám pocit, že sem taky nepatřím,“ přiznala jsem jí šeptem. Podívala se na mě těma svýma velkýma očima – poprvé bez zloby.

Od té chvíle se něco změnilo. Nebylo to hned, ale začaly jsme spolu vařit večeře, občas jsme šly do kina nebo na zmrzlinu do Riegrových sadů. Petr si toho všiml a jednou večer mi řekl: „Děkuju, že to nevzdáváš.“

Jenže pak přišla Lenka. Přijela z Brna na víkend a Anička byla celá bez sebe radostí. Já najednou byla zase ta cizí – Lenka byla krásná, úspěšná a měla pro Aničku dárky i úsměvy. Cítila jsem žárlivost a stud zároveň.

V neděli večer, když Lenka odjela, našla jsem Aničku sedět potmě v kuchyni. „Proč nemůžeme být všichni spolu?“ zeptala se tiše. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji objala a nechala ji plakat.

Začaly jsme spolu mluvit o věcech, které bolí – o rozvodu jejích rodičů, o tom, jaké to je být někdy sám mezi lidmi, kteří tě mají rádi různým způsobem. Učila jsem se být trpělivá a nebrat si všechno osobně.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice s knížkou v ruce: „Můžeš mi číst?“ Bylo to poprvé, co mě o něco sama požádala. Četly jsme si pak každý večer.

Petr měl radost, ale mezi námi dvěma začaly vznikat nové třenice – měl pocit, že Aničku rozmazluju nebo že zasahuju do věcí, které by měl řešit on sám. Jednou jsme se pohádali tak hlasitě, že Anička utekla z domu.

Hledali jsme ji po celých Vinohradech. Nakonec jsme ji našli sedět na lavičce u kostela svaté Ludmily. „Nechci být důvodem vašich hádek,“ šeptala.

Tehdy jsme si všichni tři sedli doma ke stolu a poprvé si opravdu promluvili – o tom, co kdo cítí a čeho se bojí. Bylo to těžké a bolelo to, ale něco se prolomilo.

Dnes je Aničce patnáct a občas mi řekne „mami“, i když jen tak mimochodem nebo omylem. Někdy si říkám, jestli bych to celé zvládla znovu – stát se součástí něčí rozbité rodiny a pokusit se ji slepit dohromady.

Možná je rodina opravdu jen mozaika cizích kousků, které spolu musí najít nový tvar. Co myslíte vy? Má cenu bojovat o místo v životě dítěte, které není vaše? Nebo je lepší odejít dřív, než vás to všechno semele?