Když se Petr stal úspěšným, zapomněl, že jsem jeho žena. Teď, když padá, čeká, že ho podržím.
„Jano, kde mám čistou košili? A proč není káva hotová?“ ozvalo se z kuchyně. Zatnula jsem zuby a mlčky mu podala košili, kterou jsem právě vyžehlila. Petr už ani nečekal odpověď. V posledních měsících se naše manželství změnilo v rutinu, kde jsem byla spíš služka než partnerka.
Přitom to nebylo vždycky takhle. Když jsme se s Petrem poznali na vysoké škole v Brně, byl to ten nejpozornější muž, jakého jsem kdy potkala. Nosil mi kytky i bez důvodu, psal mi básničky na lístečky a schovával je do mých knížek. Jeho úsměv dokázal rozjasnit i ten nejtemnější den. Věřila jsem, že jsme si souzeni.
Po svatbě jsme začali budovat společný život v malém bytě na Lesné. Byli jsme šťastní i s málem. Petr pracoval jako obchodní zástupce a já učila na základní škole. Večer jsme si povídali o snech a plánech, smáli se a plánovali rodinu. Jenže pak přišla nabídka práce v Praze – Petr měl vést nový tým ve velké firmě.
„Jano, je to šance! Budeme mít víc peněz, lepší byt…“ přesvědčoval mě tehdy. Přestěhovali jsme se do Prahy a já věřila, že všechno bude ještě lepší.
Jenže Petr začal trávit v práci čím dál víc času. Domů chodil pozdě, často i o víkendech řešil maily a telefonáty. Když už přišel, byl unavený nebo podrážděný. Dárky a pozornost vystřídaly výčitky a mlčení. Když jsem navrhla společný víkend na chalupě u rodičů v Beskydech, jen mávl rukou: „Na to teď nemám čas.“
Začala jsem si připadat neviditelná. Všechno bylo podřízené jeho kariéře – i já. Když jsem mu řekla, že bych chtěla dítě, odsekl: „Teď není vhodná doba.“
Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát: „Neboj, zítra to podepíšeme. Jo… jasně, večer zajdeme na skleničku.“ Ten hlas byl ženský. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se ho zeptala, kdo to byl, jen odsekl: „Kolegyňka z práce.“
Začala jsem pochybovat o sobě i o něm. Přestala jsem spát, zhubla jsem pět kilo. V práci si všimli, že nejsem ve své kůži. Kamarádka Lenka mě přemlouvala: „Jano, nenech se takhle ničit! Máš právo být šťastná.“
Jednoho dne jsem našla v jeho saku účtenku z luxusní restaurace – dvě osoby, láhev šampaňského. Když jsem se ho zeptala přímo: „Petr, podvádíš mě?“ – jen se ušklíbl: „Prosím tě, nebuď hysterická.“
Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Stromovce a přemýšlela, co dál. Byla jsem sama v cizím městě, bez rodiny i přátel. Petr byl pořád pryč – a když byl doma, byl duchem jinde.
Pak přišel zlom. Jednoho dne přišel domů bledý a roztřesený. „Jano… vyhodili mě,“ zašeptal. Sedl si ke stolu a rozplakal se jako dítě. Prý firma zkrachovala kvůli špatné investici a on je teď bez práce.
Najednou mě zase začal potřebovat. „Jano, co budeme dělat? Pomůžeš mi najít něco nového? Můžu chvíli zůstat doma?“ Najednou chtěl společné večeře, povídání i moji blízkost.
Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Kde byl tenhle Petr poslední dva roky? Proč si na mě vzpomněl až teď, když potřebuje oporu?
Jednou večer seděl u stolu a tiše řekl: „Promiň… vím, že jsem tě zanedbával. Ale teď tě fakt potřebuju.“
Mlčela jsem dlouho. Pak jsem se zeptala: „A co když už tě potřebovat nechci?“
Zamrkal překvapeně a poprvé za dlouhou dobu se na mě opravdu podíval.
Nevím, co bude dál. Mám mu odpustit? Nebo mám konečně myslet sama na sebe?
Možná bych měla odejít a začít znovu – nebo dát našemu manželství ještě jednu šanci?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec ztracená důvěra získat zpět?