Když se láska změní v únavu: Příběh dědečka, který už nemohl dál

„Tati, já vím, že jste doma! Otevři už ty dveře!“ ozývalo se naléhavě z chodby, zatímco já s Jitkou seděl v kuchyni, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Bylo už skoro šest večer, venku se stmívalo a my jsme poprvé za poslední tři roky předstírali, že nejsme doma. Věděli jsme, že za dveřmi stojí naše dcera Lenka se svými dvěma dětmi, Honzíkem a Klárkou. Věděli jsme, že mají klíče, ale vždycky nejdřív zaklepou. Tentokrát jsme zamkli i bezpečnostní zámek.

„Měli bychom otevřít,“ šeptala Jitka, oči plné slz. „Co když se něco stalo?“

„Nic se nestalo,“ odpověděl jsem tiše. „Jen zase potřebuje pohlídat děti. A já už nemůžu.“

Bylo to poprvé, co jsem si to přiznal nahlas. Že už nemůžu. Že už nechci. Že mě to vysává. Že mě vlastní vnoučata, která jsem kdysi tolik miloval, teď děsí. Že se bojím jejich smíchu, jejich křiku, jejich nevyčerpatelné energie. Že se bojím, že už nikdy nebudu mít klid.

Lenka byla vždycky naše jediná dcera, naše slunce. Když se jí narodily děti, byli jsme šťastní. Pomáhali jsme, jak jen to šlo. Každý pátek jsme měli „dětský den“, kdy jsme si Honzíka a Klárku brali k sobě. Pak přibyly i úterky. Pak i víkendy. Lenka s manželem pracovali, stavěli dům, potřebovali čas na sebe. A my jsme byli rádi, že jsme užiteční. Jenže roky plynuly a my jsme stárli. Zatímco děti rostly, naše síly ubývaly.

Začalo to nenápadně. Nejprve jsem si všiml, že se těším na chvíli, kdy děti odejdou. Pak jsem začal počítat dny do další návštěvy. Pak jsem začal doufat, že Lenka zavolá a řekne, že dnes nepřijdou. Ale ona volala čím dál častěji, že potřebuje pomoct. A já jsem neměl sílu říct ne.

Jednou večer, když jsme s Jitkou seděli u televize, jsem se jí zeptal: „Jitko, myslíš, že je to normální? Že už se netěším na vnoučata?“

Podívala se na mě dlouze a smutně. „Já už taky ne,“ přiznala tiše. „Ale co máme dělat? Jsme jejich prarodiče. Pomáhat je přece samozřejmé.“

A tak jsme pomáhali dál. I když mě bolela záda, i když Jitku bolela hlava, i když jsme byli unavení. Děti u nás běhaly, křičely, rozhazovaly hračky, hádaly se. Lenka si pro ně chodila pozdě večer, často až po deváté. Někdy si ještě stěžovala, že jsou děti rozjívené nebo že jsme jim dali moc sladkostí. Nikdy se nezeptala, jak nám je.

A pak přišel ten den. Bylo pondělí, venku lilo jako z konve a já jsem věděl, že dneska už to nezvládnu. Jitka byla nachlazená, já měl migrénu. Když Lenka volala, že potřebuje pohlídat děti, řekl jsem poprvé v životě: „Dneska to nejde.“

„Ale tati, já to fakt potřebuju! Máme s Petrem schůzku na stavebním úřadě, nemůžeme děti vzít s sebou!“

„Omlouvám se, Leni, dneska opravdu ne.“

Zavěsila beze slova. Za půl hodiny už stáli za dveřmi. Bouchali, zvonili, volali. My jsme seděli v kuchyni, zhasli jsme světla a doufali, že odejdou. Slyšel jsem, jak Honzík pláče: „Babičko, dědečku, otevřete!“ Slyšel jsem Lenkův rozzlobený hlas: „To snad nemyslí vážně!“

Když konečně odešli, Jitka se rozplakala. „Jsme hrozní rodiče,“ šeptala. „Nejsme,“ řekl jsem tvrději, než jsem chtěl. „Jen už nemůžeme být pořád k dispozici.“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba. Kde jsme přestali být rodinou a stali se jen službou. Kde jsme přestali být prarodiči a stali se chůvami na plný úvazek. Kde jsme přestali žít svůj život.

Druhý den ráno volala Lenka znovu. „Tati, proč jste nám neotevřeli? Honzík celou noc brečel. Klárka má strach, že už je nemáte rádi.“

„Leni, máme vás rádi,“ řekl jsem unaveně. „Ale už jsme staří. Potřebujeme taky čas pro sebe.“

„To myslíš vážně? Já myslela, že rodina si má pomáhat!“

„Ano, ale rodina si má taky rozumět. A my už to prostě nezvládáme.“

Zavěsila. Od té doby se mnou nemluvila skoro měsíc. Děti jsme neviděli. Bylo mi úzko, ale zároveň jsem cítil úlevu. Najednou jsme měli s Jitkou čas na procházky, na knížky, na sebe navzájem. Najednou jsme mohli být zase manželé, ne jen babička a dědeček na zavolání.

Po měsíci přišla Lenka sama. Sedla si ke stolu, oči červené od pláče. „Tati, promiň. Já jsem si neuvědomila, jak moc vás to stojí sil. Byla jsem sobecká.“

Objal jsem ji a oba jsme plakali. „Já tě chápu, Leni. Ale musíme najít rovnováhu. Chci být dědeček, ne chůva.“

Od té doby jsme si nastavili pravidla. Hlídáme jen jednou týdně, když se na to cítíme. Lenka to respektuje. Děti nás mají zase rády – a my je taky.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a vyčerpáním? Jak říct svým dětem „dost“, aniž bychom je ztratili? Co byste udělali vy na mém místě?