Když se domov stane cizím: Příběh ženy, kterou zradil vlastní muž i rodina

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem do telefonu, hlas mi přeskakoval a ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila mobil na nemocniční podlahu. „Jak jsi mohl? Vždyť jsem tady, sama, nemocná… a ty…“ Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi hučelo. Petr mlčel. Pak jen suše řekl: „Ivano, potřeboval jsem někoho, kdo se o mě postará. Ty tu nejsi. A Jana… prostě to tak vyšlo.“

Ležela jsem na nemocniční posteli v Motole, s kapačkou v ruce, a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Před týdnem jsem skončila v nemocnici s těžkým zápalem plic. Petr mě navštěvoval první dva dny, přinesl mi křížovky a pomeranče, ale pak se najednou přestal ozývat. Myslela jsem, že má moc práce. Nikdy by mě nenapadlo, že místo toho vodí do našeho bytu cizí ženu.

Bylo mi třicet osm, měla jsem dvě děti – Adélku a Filipa – a myslela jsem si, že mám všechno pod kontrolou. S Petrem jsme spolu byli patnáct let. Jasně, nebylo to vždycky růžové, ale kdo má dokonalé manželství? Vždycky jsme všechno nějak zvládli. Jenže tentokrát jsem byla slabá, zranitelná a on to využil.

Když jsem se po týdnu vrátila domů, čekal mě šok. V předsíni stála cizí dámská kabelka, v koupelně byly dvě zubní kartáčky navíc. V kuchyni jsem našla cizí hrnek s nápisem „Jana“. Děti byly u babičky, Petr seděl v obýváku a Jana – vysoká blondýna s nalakovanými nehty – mi podala ruku. „Ahoj, já jsem Jana. Petr mi říkal, že jsi silná žena.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. „Okamžitě vypadněte z mého bytu!“ zařvala jsem. Petr se postavil mezi nás. „Ivano, uklidni se. Potřebujeme si promluvit.“

„O čem? Že jsi mě podvedl, když jsem byla v nemocnici? Že jsi sem přivedl cizí ženskou? Co jsi čekal, že udělám?“

Jana se stáhla do ložnice. Petr si sedl naproti mně. „Ivano, už dlouho to mezi námi nefunguje. Ty jsi pořád jen v práci nebo s dětmi. Já… já jsem se cítil sám.“

„A to tě omlouvá? To je důvod, proč mi rozbiješ rodinu?“

Petr se díval do země. „Jana tu zůstane. Aspoň na nějakou dobu. Potřebuju čas.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Odešla jsem do dětského pokoje, sedla si na postel Adélky a rozbrečela se. Všechno, co jsem budovala, bylo pryč. Byla jsem sama. A nejhorší bylo, že jsem neměla kam jít. Moje máma bydlela v paneláku na druhém konci Prahy. Zavolala jsem jí, zoufalá, s nadějí, že mě podpoří.

„Mami, Petr mě podvedl. Přivedl si domů ženskou. Já už to nezvládám…“

Máma chvíli mlčela. Pak řekla: „Ivano, vždyť Petr je hodný chlap. Třeba jsi ho zanedbávala. Měla bys být ráda, že se o děti postará. Nech ho být, ať si to vyřešíte sami.“

V tu chvíli mi došlo, že jsem opravdu sama. Vlastní matka mě místo útěchy obvinila. Celý život jsem se snažila být tou správnou dcerou, manželkou, matkou. A teď jsem byla jen přítěž.

Dny plynuly. Petr s Janou se chovali, jako bych byla vzduch. Děti byly zmatené. Adélka se ptala, proč u nás bydlí teta Jana. Filip se uzavřel do sebe. Já jsem chodila do práce, večer vařila a prala, ale doma jsem byla cizincem. Jednou večer jsem zaslechla, jak se Petr s Janou smějí v ložnici. V tu chvíli jsem se rozhodla – musím odejít.

Začala jsem hledat podnájem. Všude bylo draho, ale nakonec jsem našla malý byt v Hostivaři. Sbalila jsem si pár věcí, vzala děti a odešla. Petr se ani nesnažil mě zastavit. Máma mi řekla, že přeháním. „Vždyť je to jen chlap, Ivano. Najdeš si jiného.“

Ale já nechtěla jiného. Chtěla jsem zpátky svůj domov, svou rodinu. Jenže to už nešlo. Děti plakaly, Adélka chtěla zpátky za tátou. Filip se mnou nemluvil. Každý den jsem bojovala s pocitem viny. Možná měla máma pravdu. Možná jsem opravdu něco pokazila.

Jednou večer, když děti spaly, jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Proč mě zradil nejen manžel, ale i vlastní matka? Proč je v naší společnosti pořád normální, že žena musí všechno vydržet a ještě se omlouvat?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Možná je nás víc. Proč se v Česku pořád omlouváme za to, že chceme být šťastné? Proč je zrada ženy pořád tabu? Co byste udělali vy na mém místě?