Když maska lásky spadne: Boj o místo v nové rodině

„Proč jsi zase zapomněl Matěje vyzvednout? Vždyť jsi mi to slíbil!“ vyhrkla jsem na Petra, když vešel do kuchyně a odložil klíče na stůl. V očích měl únavu, ale i něco, co jsem v poslední době vídala čím dál častěji – lhostejnost.

„Měl jsem poradu, Lucie. Nemůžu za to. A stejně, vždyť máš taky auto,“ odsekl a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý pocit bezmoci. Už zase. Už zase je Matěj až na posledním místě.

Když jsme se s Petrem poznali, byla jsem přesvědčená, že jsme si byli souzeni. On – úspěšný projektant, rozvedený, ale s dvěma dětmi, které miloval. Já – samoživitelka s osmiletým synem Matějem, která se snažila zvládnout práci i domácnost. Naše první společné Vánoce byly jako z pohádky. Jeho rodiče přijali Matěje s otevřenou náručí, jeho dcera Klára mi říkala „teto“ a syn Tomáš se smál mým vtipům. Všichni jsme si slibovali, že budeme jedna velká rodina.

Jenže pohádka rychle skončila. Po svatbě se začaly objevovat drobné praskliny. Petr byl na své děti přísný, ale spravedlivý. U Matěje však jeho spravedlnost často selhávala. „Proč je Matěj tak rozmazlený? Proč pořád brečí? To moje děti by si tohle nikdy nedovolily,“ slýchala jsem čím dál častěji. Snažila jsem se mu vysvětlit, že Matěj je citlivý a potřebuje čas, ale Petr jen mávl rukou.

Začaly hádky. Nejprve potichu, šeptem za zavřenými dveřmi ložnice. Pak už i před dětmi. „Máš ho radši než nás! Vždycky ho bráníš!“ křičel Petr jednoho večera, když Matěj přišel domů s poznámkou ze školy. Klára a Tomáš seděli v obýváku a tvářili se, že nás neslyší. Ale já věděla, že slyší všechno.

Nejhorší byly víkendy, kdy Petrův bývalý manželce nevyšlo hlídání a Klára s Tomášem zůstávali u nás déle. Najednou bylo všechno špatně – Matěj zabíral moc místa v koupelně, jeho oblíbené jídlo nikdo nechtěl jíst, jeho smích byl moc hlasitý. A já? Já jsem byla ta špatná máma, která neumí udržet pořádek v domě ani v rodině.

Jednou večer jsem zaslechla Kláru šeptat Tomášovi: „Táta říkal, že kdyby tu Matěj nebyl, bylo by to lepší.“ Srdce mi sevřela ledová ruka. Co když má Petr pravdu? Co když je Matěj opravdu překážkou? Co když jsem já překážkou?

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Petrova matka přestala Matěje zvát na rodinné oslavy. Když měl narozeniny, dostal jen malý balíček bonbonů, zatímco Klára a Tomáš hromady dárků. „To je přece normální, vždyť není náš,“ řekla mi jednou mezi řečí Petrova sestra na zahradní slavnosti. V tu chvíli jsem měla chuť křičet.

Matěj se začal měnit. Uzavíral se do sebe, nechtěl chodit domů ze školy, často si stěžoval na bolest břicha nebo hlavy. Jednou mi řekl: „Mami, proč mě tady nikdo nemá rád?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Zkoušela jsem s Petrem mluvit. „Musíme být spravedliví ke všem dětem,“ prosila jsem ho. „Matěj není o nic horší než Klára nebo Tomáš.“ Ale Petr jen pokrčil rameny: „To ty z něj děláš chudáčka.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná opravdu dělám něco špatně? Možná bych měla být tvrdší? Ale pokaždé, když jsem se snažila být přísnější na Matěje, viděla jsem v jeho očích strach a smutek.

Jednoho dne přišel Matěj domů s roztrženým tričkem a špinavým obličejem. „Klára mě shodila ze schodů,“ řekl tiše. Když jsem to řekla Petrovi, rozesmál se: „To jsou dětské hry, Lucie! Přeháníš.“

Ten večer jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Přemýšlela jsem o tom, jestli má naše rodina vůbec šanci přežít. Jestli má cenu bojovat za něco, co možná nikdy nebude fungovat.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Lucie, musíte chránit svého syna i sebe. Není ostuda odejít z prostředí, které vám ubližuje.“

Ale jak odejít? Kam bychom šli? Co by tomu řekli sousedé? Moje máma by mi řekla: „Vydrž! Rodina je základ.“ Ale co když je rodina právě to místo, kde člověk nejvíc trpí?

Jednoho večera přišel Matěj za mnou do postele a objal mě kolem krku: „Mami, já už tu nechci být.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Začala jsem hledat podnájem. S Petrem jsme měli poslední velkou hádku – křičel na mě, že ničíme rodinu kvůli rozmazlenému klukovi. Já mu odpověděla: „Radši budu sama s dítětem než ve lži s tebou.“

Odstěhovali jsme se do malého bytu na okraji města. Bylo to těžké – bez peněz, bez podpory rodiny, ale poprvé po dlouhé době jsme mohli s Matějem dýchat.

Někdy si říkám – udělala jsem správně? Nebo jsem měla ještě bojovat? Jak poznat, kdy už je čas odejít a kdy ještě vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?