Když máma viní mě: Příběh o dluzích, výčitkách a hledání odpuštění

„Tohle je tvoje vina, Petro! Kdybys byla rozumnější, nemusely jsme teď počítat každou korunu!“ Mámin hlas se rozléhá malým bytem na sídlišti v Brně. Sedím u kuchyňského stolu, ruce sevřené v pěst a v očích slzy. V ruce držím složenku na elektřinu – další upomínka. V hlavě mi hučí. Už zase. Už zase jsem ta špatná.

„Mami, já chodím do práce, snažím se…“ šeptám, ale ona mě přeruší: „Snažíš se? Kdybys šla na vysokou, mohla jsi mít lepší práci! Ale ty jsi musela být tvrdohlavá, že jo? A teď na to doplácíme obě.“

V tu chvíli mám chuť utéct. Jenže kam? Táta nás opustil před pěti lety a od té doby jsme na všechno samy. Máma přišla o práci v knihovně, když ji zavřeli kvůli úsporám. Já nastoupila do supermarketu na pokladnu, abychom měly aspoň něco. Ale peníze nestačí. Nájem, energie, jídlo… Každý měsíc je to boj.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme spolu chodily do kina a smály se nad komediemi s Ivanem Trojanem. Teď už se nesmějeme skoro vůbec. Máma je pořád podrážděná, unavená a já mám pocit, že jsem jí na obtíž. Přitom dělám všechno, co můžu.

Jednou večer přijdu domů později – byla jsem na brigádě v kavárně. Máma sedí v obýváku potmě a kouří jednu cigaretu za druhou. „Kde jsi byla?“ vyštěkne. „Měla jsem strach!“

„Byla jsem v práci, mami. Potřebujeme ty peníze.“

„A co já? Myslíš si, že mě to baví? Že chci žít takhle?“

„Nechci se hádat,“ říkám tiše a cítím, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Další den přijde dopis z úřadu práce – máma dostala nabídku na rekvalifikační kurz. „To je pod mojí úroveň,“ prohlásí a hodí dopis do koše. „Nebudu dělat někde u pásu.“

„Ale mami, třeba by ti to pomohlo…“

„Ty mi nebudeš radit! Kdybys byla lepší dcera, nemusely bychom být v téhle situaci!“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím, jestli jsem opravdu tak špatná. Jestli jsem měla jít na tu vysokou školu, i když mě nebavila. Jestli bych měla mít dvě práce místo jedné a půl. Jestli bych měla být víc vděčná za to málo, co máme.

Jednou ráno najdu mámu plakat v kuchyni. Sedí shrbená nad hrnkem kávy a šeptá: „Promiň… Já už nevím, jak dál.“

Sednu si k ní a obejmu ji. „Mami, já tě mám ráda. Zvládneme to spolu.“

Ale vím, že to nebude jednoduché. Máma je pořád plná výčitek – vůči sobě i vůči mně. Já se snažím nebrat si její slova k srdci, ale někdy to nejde.

Začnu hledat pomoc na internetu – najdu diskusi o rodinných financích a psychologickou poradnu zdarma v Brně. Přemluvím mámu, abychom tam šly spolu. První návštěva je těžká – máma skoro nemluví a já mám pocit, že všechno je moje chyba.

Psycholožka nám vysvětlí, že za finanční problémy může spousta věcí – ztráta zaměstnání, rozvod, nemoc… A že není fér házet vinu na jednoho člena rodiny.

Začínáme spolu víc mluvit – ne vždycky je to snadné. Někdy máma zase vybuchne: „Kdybys byla jiná…“ Ale už jí dokážu říct: „Mami, dělám maximum.“

Jednou večer sedíme u stolu a počítáme rozpočet. Máma navrhne: „Co kdybych zkusila ten kurz? Třeba by mi to pomohlo.“

Usměju se: „To by bylo super.“

Není to happy end – pořád máme dluhy a někdy se hádáme kvůli hloupostem. Ale aspoň už vím, že nejsem sama.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké odpustit sobě i druhým? A proč máme tendenci hledat viníka místo toho, abychom hledali řešení?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte zkušenost s tím, když vás někdo blízký obviňuje z věcí, které nemůžete ovlivnit?