Když láska nestačí: Přiznání české nevlastní matky

„Proč jsi tady vůbec přišla? Nikdo tě tu nechce!“ křičela na mě Klára, dcera mého muže, zatímco její bratr Petr mlčky seděl u stolu a zíral do mobilu. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Stála jsem v kuchyni našeho bytu v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo to poprvé, co mi to někdo řekl takhle naplno. Ale nebyla to pravda? Sama jsem si tu otázku kladla už týdny.

Když jsem před dvěma lety potkala Tomáše, byl to rozvedený muž se dvěma dětmi. Měla jsem pocit, že jsme si byli souzeni. On byl klidný, laskavý, a já jsem věřila, že společně zvládneme všechno. Jenže realita byla jiná. Klára a Petr mě od začátku odmítali. Klára mi nikdy neřekla „mami“, i když jsem to po ní nikdy nechtěla. Petr se mnou skoro nemluvil. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně – od večeře až po způsob, jakým skládám prádlo.

Jednou večer, když Tomáš nebyl doma, slyšela jsem, jak si děti šeptají v pokoji. „Myslíš, že s ní táta zůstane? Je to trapný,“ říkala Klára. „Nevím, ale je fakt divná,“ odpověděl Petr. Stála jsem za dveřmi a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Byla jsem cizí v jejich světě. A co bylo nejhorší – začala jsem být cizí i sama sobě.

Snažila jsem se. Pekla jsem jejich oblíbené buchty, chodila na třídní schůzky, pomáhala s úkoly z matematiky. Ale všechno bylo marné. Jednou jsem Kláře koupila nové šaty na školní ples. „Tohle si na sebe nikdy nevezmu! Chceš ze mě udělat trapku?“ vyjela na mě a práskla dveřmi.

Tomáš byl mezi dvěma ohni. „Musíš jim dát čas,“ říkal mi často. Ale kolik času je dost? Po půl roce už jsem byla vyčerpaná. Moje vlastní máma mi po telefonu řekla: „Evičko, proč si to děláš? Najdi si někoho bez dětí.“ Ale já Tomáše milovala.

Jednoho dne přišla rána z nečekané strany. Moje sestra Jana mě pozvala na rodinnou oslavu do Vyškova. Přijela jsem sama – Tomáš měl službu v nemocnici a děti nechtěly jet. U stolu se mě všichni ptali na „ty tvoje nevlastní děti“. Cítila jsem v jejich hlasech pochybnosti i posměch. „To bych nedala,“ řekla mi sestřenice Martina. „Já bych je poslala k jejich mámě.“

Cestou domů jsem brečela v autě. Připadala jsem si jako selhání. Doma mě čekal další konflikt – Klára rozbila mobil a obvinila mě, že za to můžu já, protože jsem jí ho prý schválně položila na kraj stolu. Tomáš se mě zastal jen napůl: „Kláro, to není fér… Ale Evi, příště dávej pozor.“

Začala jsem mít pocit, že se dusím. Každý den byl boj – o respekt, o místo u stolu, o kousek klidu. Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Brna pod sebou. Přemýšlela jsem, jestli mám odejít. Ale kam bych šla? A co Tomáš?

Jednoho rána přišla Klára domů opilá z diskotéky. Tomáš byl v práci a já ji našla brečet na chodbě. Pomohla jsem jí do postele a přikryla ji dekou. Ráno mi řekla: „Díky… ale stejně tě nemám ráda.“ Bylo to poprvé, co mi poděkovala.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez odsuzování. Naučila mě říkat „ne“ a chránit si vlastní hranice. Přestala jsem se snažit být dokonalá nevlastní máma a začala být víc sama sebou.

Jednou večer jsme s Tomášem seděli u vína a já mu řekla: „Nevím, jestli to zvládnu.“ Podíval se na mě dlouze: „Evo, nechci tě ztratit… Ale nevím, jak to změnit.“

Začali jsme spolu víc mluvit – i o tom, co bolí. Děti pořád nebyly nadšené z mé přítomnosti, ale občas jsme se dokázali zasmát společně u televize nebo při vaření večeře.

Někdy mám pocit, že stojím na místě a nic se nemění. Jindy vidím malé pokroky – třeba když Petr poprosí o pomoc s úkolem nebo když Klára přijde domů včas.

Největší boj ale svádím sama se sebou – s pocitem viny, s pochybnostmi i s tím, že někdy prostě nemám sílu dál bojovat.

Možná láska nestačí na všechno… Ale možná právě proto má smysl bojovat dál.

Někdy si říkám: Je lepší odejít a zachránit si vlastní duši? Nebo zůstat a doufat, že jednou přijde den, kdy mě přijmou? Co byste udělali vy?