Když láska nestačí: Příběh o tom, jak těžké je žít mezi dvěma světy

„Lucie, tohle nikdy nedovolím! Slyšíš mě? Nikdy!“ křičela na mě máma v kuchyni, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucí se ruce. V ruce jsem svírala hrnek s čajem, který už dávno vychladl. Bylo mi pětadvacet, ale v tu chvíli jsem se cítila jako malá holka, kterou právě přistihli při lži.

„Mami, prosím tě, vždyť ho ani neznáš. Dej mu šanci,“ snažila jsem se šeptem, protože jsem věděla, že sousedi mají tenké zdi a už tak jsme byli v domě pověstní svými hádkami.

„Znám ho dost! Stačilo mi vidět, jak se na tebe dívá. A vůbec, copak jsi zapomněla, co nám udělal tvůj otec? Myslíš, že ti nějakej Petr přinese štěstí? Všichni jsou stejní!“

Tohle byl začátek konce. Vždycky jsem byla ta hodná dcera. Po tom, co nás táta opustil kvůli jiné ženě, jsem byla máminou oporou. Bylo mi čtrnáct a najednou jsme musely bydlet pod jednou střechou s jeho novou partnerkou. Máma tehdy neměla sílu bojovat. Dva roky jsme žily v tichu a ponížení, než máma konečně našla odvahu a vyhodila je oba z našeho bytu na Žižkově. Byla jsem na ni pyšná – ale od té doby se změnila. Stala se podezřívavou, úzkostlivou a lpěla na mně víc než kdy dřív.

Když jsem začala chodit s Petrem, bylo mi dvacet tři. Petr byl obyčejný kluk z Nuslí, pracoval jako elektrikář a měl rád pivo a fotbal. Nebyl to žádný princ na bílém koni, ale byl laskavý, uměl mě rozesmát a hlavně – měl mě rád takovou, jaká jsem byla. Jenže máma v něm viděla jen dalšího chlapa, co mě jednou zradí.

Začalo to nenápadně. Když jsem přišla domů později než obvykle, čekala na mě v kuchyni s výčitkami. „Kde jsi byla? S ním? Víš vůbec, kolik je hodin?“ Když jsem jí řekla, že jsme byli v kině na české komedii, jen protočila oči. „To jsou ty tvoje priority? Učit ses nemusíš?“

Byla jsem tehdy v posledním ročníku vysoké školy a připravovala se na státnice. Máma mi často připomínala, že bez vzdělání skončím jako ona – sama s dítětem a bez peněz. „Musíš být silná, Lucko. Nikdy nedovol chlapovi, aby ti vzal život do rukou,“ opakovala mi pořád dokola.

Jenže já už nechtěla žít jen pro ni. Chtěla jsem svůj život. Když mi Petr nabídl, abych se k němu nastěhovala do jeho malého bytu na Pankráci, souhlasila jsem. Máma to brala jako zradu.

„Takže mě tu necháš samotnou? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“ plakala do telefonu první noc, co jsem spala u Petra. „Víš vůbec, jaké to je být opuštěná?“

Měla pravdu – věděla jsem to moc dobře. Ale tentokrát jsem chtěla být sama sebou.

Jenže máma se nevzdala. Začala mi volat každý den – někdy i desetkrát za den. Když jsem nezvedala telefon, přišla nečekaně k Petrovi domů s výmluvou, že mi nese buchty nebo čisté prádlo. Petr byl trpělivý, ale i jemu to začalo vadit.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr řekl: „Lucko, já tvoji mámu chápu… Ale tohle už není normální. Musíš jí říct, že máme svůj život.“

Věděla jsem to taky. Ale jak říct ženě, která pro vás obětovala všechno – práci, přátele i vlastní štěstí – že už ji nepotřebujete?

Situace se vyhrotila o Vánocích. Máma trvala na tom, že musíme být spolu jako rodina. Petr chtěl slavit se svými rodiči v Plzni. Nakonec jsme šli každý jinam – a já celou Štědrovečerní večeři probrečela v mámině kuchyni nad bramborovým salátem.

Po Novém roce přišla další rána: máma přišla o práci v knihovně kvůli škrtům. Zavolala mi v slzách: „Lucko, já už nemám nikoho…“ A já zase cítila tu starou vinu.

Petr navrhl: „Co kdyby tvoje máma bydlela chvíli u nás? Než si najde něco nového.“

Souhlasila jsem – a tím podepsala ortel svému vztahu.

Máma se nastěhovala s kufrem a krabicí knih do našeho dvoupokojového bytu. První týden vařila a uklízela jako posedlá. Druhý týden začala komentovat všechno – od toho, jak Petr skládá ponožky až po to, že prý moc piju kávu.

Jednoho večera přišla hádka: „Lucko, ty nevidíš, že tě ten kluk jen využívá? On tě nikdy nebude milovat tak jako já!“

Petr sbalil věci a odešel ke kamarádovi. Já seděla v kuchyni s mámou a poprvé v životě na ni křičela: „Proč mi to děláš? Proč nemůžeš být šťastná za mě?“

Máma mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Protože když tě ztratím i já… nezůstane mi už nic.“

Dnes je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Máma stále bydlí se mnou a já chodím do práce i domů s pocitem prázdnoty. Občas si říkám: Byla jsem sobecká? Nebo je sobecká ona? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a vlastním štěstím?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpoutat se od minulosti bez toho, abychom ztratili sami sebe?