Když láska nestačí: Příběh o hranicích a vyhoření v manželství

„Tak si ty rohlíky kup sám, Petře. A klidně si je i namaž. Já už na to nemám.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Petr seděl u stolu, v ruce ještě držel nůž s máslem, a zíral na mě s otevřenou pusou. V kuchyni bylo ticho, jen lednice tiše bzučela. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Nebylo to poprvé, co jsme se hádali kvůli domácnosti. Ale tentokrát jsem cítila, jak mi v hrudi praská něco důležitého. Patnáct let jsem vařila, prala, uklízela a starala se o všechno – o děti, o jeho rodiče, o jeho pohodlí. A on? Petr přišel domů z práce, hodil tašku do kouta a čekal, že všechno bude jako vždycky. Jenže já už nemohla.

„To jako myslíš vážně?“ zeptal se tiše, skoro až ublíženě. „Co jsem ti udělal?“

„Nic. Právě v tom je ten problém,“ vydechla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Neděláš nic. Všechno je na mně. Já už prostě nemůžu.“

Petr se zamračil a začal brblat něco o tom, že přeháním. Ale já už ho neposlouchala. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsem po práci ještě vařila večeři pro celou rodinu, zatímco on seděl u televize a stěžoval si na šéfa. Vzpomněla jsem si na všechny ty dny, kdy jsem musela prosit, aby vynesl koš nebo vyzvedl děti ze školky.

Moje máma mi vždycky říkala: „Janičko, ženská musí držet rodinu pohromadě.“ Jenže co když už nemám sílu? Co když už nechci být ta jediná, která všechno táhne?

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Petr uraženě odešel do ložnice a já zůstala sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. Přemýšlela jsem, kde se to pokazilo. Byli jsme kdysi šťastní? Nebo jsem si to jen namlouvala?

Druhý den ráno bylo dusno. Děti – Klárka a Honzík – seděly u stolu a mlčky jedly cereálie. Petr si vzal jen kávu a beze slova odešel do práce. Cítila jsem úlevu i vinu zároveň.

Odpoledne mi volala tchyně. „Janičko, co se děje? Petr říkal, že jsi na něj byla zlá.“

„Mami,“ povzdechla jsem si unaveně, „já už prostě nemůžu všechno dělat sama.“

„Ale vždyť on pracuje! Ty máš jen tu školu a domácnost…“

„Jen?“ přerušila jsem ji ostřeji, než jsem chtěla. „Zkus si to někdy na týden.“

Tchyně uraženě položila telefon.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke stolu a chvíli mlčel.

„Jano…“ začal nejistě. „Já nevím, co po mně chceš.“

„Chci jen trochu pomoci,“ řekla jsem tiše. „Chci cítit, že jsme v tom spolu.“

„Ale vždyť já vydělávám…“

„A já dělám všechno ostatní! Myslíš si, že mě to baví? Že mě baví být služka?“

Petr se zamračil a začal chodit po kuchyni sem a tam. „Tak co teda chceš? Mám vařit? Prát? Uklízet?“

„Ano! Aspoň někdy! Nebo aspoň poděkovat!“

V tu chvíli mi začaly téct slzy. Nešlo už jen o rohlíky nebo večeři. Šlo o to, že jsem se cítila neviditelná. Že moje práce nikoho nezajímá.

Petr chvíli mlčel a pak odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak zapíná televizi.

Další dny byly těžké. Petr si začal kupovat vlastní jídlo – většinou párky nebo bagety z benzínky. Doma byl ticho a napětí by se dalo krájet. Děti byly zmatené a ptaly se mě, proč je táta tak divný.

Jednou večer přišla Klárka za mnou do ložnice. „Mami, vy se s tátou rozvedete?“

Objala jsem ji a rozplakala se.

Nevím, jak to dopadne. Možná se Petr změní. Možná ne. Ale vím jedno – už nikdy nechci být ta jediná, která všechno drží pohromadě.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi obětí pro rodinu a vlastním štěstím? A kolik toho musí člověk vydržet, než si dovolí říct dost?