Když láska nestačí: Příběh jedné matky a její dcery

„Mami, já už to takhle dál dělat nemůžu. Potřebujeme pomoct s hypotékou, jinak přijdeme o byt!“ Petřin hlas zněl v telefonu zoufale, ale tentokrát jsem v sobě nenašla sílu slíbit další peníze. Seděla jsem u kuchyňského stolu v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Petro, já už nemám z čeho brát. Důchod mi sotva stačí na nájem a léky. Už to prostě nejde.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen krátké: „Tak to je skvělý. Díky, mami.“ A zavěsila.

Zůstala jsem sedět v tichu, které bylo těžší než kdy jindy. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě i bez peněz. Ale teď, když už nemůžu pomáhat, jako bych pro Petru přestala existovat. Nepřišla ani na moje narozeniny, vnuka Filípka jsem neviděla už tři měsíce. Každý den čekám, že se ozve, že přijde aspoň na kafe, ale místo toho jen ticho.

Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsem brala noční směny v nemocnici a přes den uklízela kanceláře, abych Petře mohla koupit nový batoh do školy nebo zaplatit lyžařský kurz. Její otec nás opustil, když jí bylo osm. Od té doby jsem byla všechno – máma, táta, bankomat i nejlepší kamarádka. Nikdy jsem si nestěžovala. Když Petra chtěla na vysokou do Brna, prodala jsem prstýnek po babičce, abych jí mohla zaplatit kolej.

Teď mám pocit, že jsem udělala chybu. Možná jsem jí dala příliš mnoho a naučila ji spoléhat se na mě víc, než je zdravé. Ale co máma neudělá pro své dítě?

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Petrou domů. Stála jsem před jejím bytem na Proseku s krabičkou bábovky v ruce – Filípek ji měl vždycky rád. Zazvonila jsem. Otevřela mi Petra, tvář napjatá.

„Co tu děláš?“ zeptala se bez úsměvu.

„Chtěla jsem tě vidět. A Filípka taky…“

„Teď se to nehodí,“ řekla ostře. „Máme hodně práce a Filípek je nemocný.“

„Můžu aspoň na chvíli…?“

„Ne, mami. Fakt ne.“ Zabouchla dveře.

Stála jsem tam ještě chvíli a pak pomalu odešla domů. V tramvaji jsem měla slzy na krajíčku. Lidé kolem mě si četli zprávy na mobilech nebo koukali z okna – nikdo si nevšiml staré paní s bábovkou a zlomeným srdcem.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedé sídliště podzimního dne. Přemýšlela jsem, jestli je tohle osud všech matek – dát všechno a pak zůstat sama. Sousedka paní Novotná mi jednou říkala: „Děti jsou jako ptáci – vyletí z hnízda a už se nevrátí.“ Ale já tomu nikdy nevěřila.

Začala jsem psát Petře dopisy. Neodpovídala. Zkoušela jsem volat – někdy nezvedla telefon, jindy mi řekla jen pár slov a rychle zavěsila. Vždycky měla nějakou výmluvu: práce, školka, nemoc.

Jednou večer mi volala její tchyně paní Dvořáková: „Marie, co se děje? Petra říká, že jste se pohádaly kvůli penězům.“

„Já už prostě nemůžu pomáhat,“ vysvětlovala jsem jí tiše.

„To chápu,“ povzdechla si paní Dvořáková. „Ale víte, jak je Petra tvrdohlavá… Možná byste si měly promluvit z očí do očí.“

Ale jak? Když mě nechce ani pustit přes práh?

Začala jsem chodit na procházky do parku a dívala se na ostatní babičky s vnoučaty. Bylo mi smutno a záviděla jsem jim jejich radostné smíchy. Jednou jsem potkala starého známého z práce, pana Hrdličku.

„Marie, co je s tebou? Vypadáš ustaraně.“

Všechno jsem mu vyprávěla. Poslouchal mě dlouho a pak řekl: „Víš co? Někdy musíš myslet i na sebe. Dala jsi jí všechno, co jsi mohla.“

Ale jak mám myslet na sebe, když mi chybí moje rodina?

Jednoho dne mi přišel dopis od Petry. Krátký a chladný: „Mami, dokud nám nebudeš moct pomoct finančně, nemá smysl se vídat.“

Seděla jsem nad tím dopisem dlouho do noci. Přemýšlela jsem o všem – o dětských oslavách, o prvních dnech ve škole, o tom, jak jsme spolu pekly cukroví… A teď tohle.

Začala jsem chodit do klubu seniorů v našem domě. Tam jsem poznala paní Květu a pana Karla – oba měli podobné příběhy. Povídali jsme si o tom, jak těžké je být sám a jak moc bolí ztratit kontakt s rodinou.

Jednou večer jsme seděli u čaje a Květa řekla: „Marie, možná musíš Petru nechat být. Třeba jednou pochopí.“

Ale co když nepochopí nikdy?

Dny plynuly jeden za druhým. Naučila jsem se žít sama se sebou – číst knihy, chodit na procházky, povídat si s lidmi v klubu. Ale každý večer před spaním myslím na Filípka a doufám, že mě jednou zase obejme.

Možná jsem udělala chybu tím, že jsem Petru tolik rozmazlovala. Možná je chyba v ní – nebo ve mně? Nevím.

Co myslíte vy? Je možné odpustit dítěti takovou zradu? Nebo bych měla bojovat dál?