Když láska bolí: Jak jsem našla sílu v modlitbě a překonala těžké manželství

„Jano, už zase jsi spálila večeři! Copak neumíš nic udělat pořádně?“ Jeho hlas se nesl kuchyní jako hrom. Stála jsem u sporáku, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Snažila jsem se potlačit vzlyk, ale stejně mi unikl. Petr stál ve dveřích, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem si připadala menší než špendlík.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v takovém manželství. Když jsme se s Petrem poznali na fakultě v Olomouci, byl to milý kluk s úsměvem, který rozzářil celou místnost. Psal mi básničky, nosil květiny a sliboval, že mě bude chránit před celým světem. Věřila jsem mu každé slovo. Po svatbě se ale všechno změnilo.

Nejdřív to byly jen drobnosti – poznámky o tom, jak neumím vařit nebo že bych mohla víc dbát na vzhled. Pak přišly výčitky, když jsem chtěla jít na kávu s kamarádkou. „Proč potřebuješ někoho jiného než mě?“ ptal se a já začala pochybovat sama o sobě. Postupně mě izoloval od přátel i rodiny. Moje máma mi jednou volala: „Janičko, jsi v pořádku? Už jsme tě dlouho neviděli.“ Odpověděla jsem: „Mám moc práce, mami.“ Ve skutečnosti jsem se bála říct pravdu.

Jednou večer, když jsem si dovolila přijít domů o půl hodiny později z práce, Petr vybuchl. „Kde jsi byla? S kým ses tahala?“ Jeho slova bodala jako jehly. Ten večer poprvé rozbil talíř o stěnu. Stála jsem v koutě a třásla se strachy. V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdový strach z člověka, kterého jsem kdysi milovala.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Každý den byl stejný – ráno vstát, připravit snídani, jít do práce, vrátit se domů a snažit se neudělat nic špatně. Přestala jsem se smát, přestala jsem zpívat při vaření. Moje duše byla jako zvadlá květina.

Jednoho dne jsem seděla na lavičce v parku a dívala se na děti, jak si hrají. Vedle mě usedla starší paní – paní Novotná z vedlejšího domu. „Janičko, co se děje? Vypadáš smutně,“ zeptala se tiše. Rozplakala jsem se jí na rameni. Ona mě objala a zašeptala: „Víš, že Bůh tě má rád? I když ty sama sebe teď nemáš.“

Ta slova ve mně něco zlomila. Vzpomněla jsem si na dětství, kdy mě babička učila modlitby před spaním. Dlouho jsem na Boha zapomněla – nebo spíš doufala, že On zapomněl na mě. Ale tu noc jsem poprvé po letech klekla vedle postele a šeptala: „Bože, prosím, pomoz mi.“

Začala jsem chodit do kostela na ranní mše. Seděla jsem vzadu a tiše plakala. Kněz jednou v kázání řekl: „Někdy musíme odejít ze tmy, abychom mohli najít světlo.“ Ta věta mi zněla v hlavě celé dny.

Petr si mé proměny všiml. „Co to s tebou je? Chodíš někam? S kým?“ Jeho žárlivost byla čím dál horší. Jednou mě dokonce zamkl doma a vzal mi mobil. Tehdy jsem pochopila, že pokud něco neudělám, ztratím samu sebe úplně.

Jedno ráno jsem sbalila pár věcí do batohu – fotku rodičů, starý růženec po babičce a pár oblečení. Když Petr odešel do práce, utekla jsem k rodičům do Přerova. Máma mě objala tak pevně, až mi prasklo srdce bolestí i úlevou zároveň.

Následovaly týdny plné strachu – Petr mi volal, psal výhružné zprávy, stál před domem rodičů. Musela jsem podat žádost o rozvod i o předběžné opatření. Bylo to peklo na zemi. Ale každé ráno jsem si opakovala slova paní Novotné: „Bůh tě má rád.“ Modlila jsem se za sílu vydržet další den.

Nejtěžší bylo vysvětlit okolí, proč odcházím. Někteří sousedé šeptali: „Vždyť Petr je takový slušný chlap.“ Jenže nikdo neviděl modřiny na duši ani slzy v noci.

Po roce soudních tahanic byl rozvod konečně hotový. Stála jsem před soudní budovou a poprvé po letech se nadechla z plných plic. Byla jsem svobodná – ale hlavně zase sama sebou.

Dnes žiju v malém bytě v Olomouci, mám novou práci a pomáhám ženám v podobné situaci jako já. Každý večer děkuji Bohu za to, že mi dal sílu odejít a začít znovu.

Občas si kladu otázku: Proč jsme ochotné tolik trpět pro lásku? A kde bereme odvahu říct dost? Možná právě v modlitbě a víře najdeme odpověď… Co myslíte vy?