Když jsem sbalila kufry, zatímco Petr a jeho matka byli na nákupu: Už se nikdy nevrátím, ani za všechny peníze světa

„Terezo, kde máš zase tu utěrku? To je neuvěřitelné, že ani po roce nevíš, kam co patří!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostřejší než nůž na chleba. Přestala jsem krájet zeleninu a na chvíli zavřela oči. Věděla jsem, že pokud něco řeknu, bude to zase špatně. Tchyně, paní Novotná, byla v našem bytě častěji než Petr. A když tu nebyla fyzicky, byla tu alespoň v jeho slovech.

„Mami, prosím tě, nech Terezu být. Ona to dělá po svém,“ ozval se Petr, ale jeho hlas byl slabý a unavený. Věděla jsem, že to říká jen proto, aby měl klid. Nikdy se mě doopravdy nezastal.

Bydleli jsme v jeho bytě na okraji Prahy. Malá Evička měla svůj pokojík, ale často spala se mnou v ložnici. Petr pracoval dlouhé hodiny v kanceláři a já byla na mateřské. Měla jsem pocit, že se můj svět smrskl na čtyři stěny a nekonečné rady jeho matky.

„Měla bys být ráda, že tě Petr nechal bydlet tady. Dneska je těžké najít chlapa, co se postará o rodinu,“ opakovala mi paní Novotná pokaždé, když jsme se pohádaly. „Za mých časů jsme si nevyskakovaly.“

Jednou jsem navrhla, že bychom si s Petrem pronajali malý byt jen pro sebe. „To je nesmysl,“ řekla jeho matka hned. „Tady máte všechno. Proč byste platili cizím lidem?“ Petr jen pokrčil rameny a řekl: „Máma má pravdu.“

Začala jsem se dusit. Každý den byl stejný – vaření podle jejích receptů, uklízení podle jejích představ, výchova Evičky podle jejích rad. Když jsem si dovolila udělat něco jinak, přišla výčitka nebo tiché pohrdání.

Jednoho dne přišla tchyně s tím, že bych měla začít chodit do práce. „Doma jsi už dost dlouho. Evička může do školky. Petr tě živit nebude věčně.“ Ten večer jsme se s Petrem pohádali. „Proč jí všechno dovoluješ? Proč nikdy nejsi na mojí straně?“ křičela jsem. On jen seděl u televize a řekl: „Nechci se hádat.“

Začala jsem si připadat jako host ve vlastním životě. Moje máma mi volala a ptala se, jak se mám. Lhala jsem jí do telefonu: „Všechno je v pořádku.“ Ale nebylo.

Jednoho rána šli Petr s jeho matkou na nákup. Evička si hrála v pokojíku a já seděla u stolu s hrnkem studené kávy. Najednou mi to došlo – pokud teď neodejdu, už nikdy nebudu mít sílu odejít.

Začala jsem balit věci do kufru. Evička mě pozorovala velkýma očima. „Kam jedeme, maminko?“ zeptala se tiše.

„Za babičkou,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Sbalila jsem jen to nejnutnější – pár oblečení pro nás obě, plyšového medvídka a Eviččinu oblíbenou knížku. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsme vycházely ze dveří, měla jsem pocit, že dělám něco zakázaného.

Cesta vlakem do Plzně byla tichá. Evička usnula s hlavou na mém klíně a já koukala z okna na ubíhající krajinu. V hlavě mi běžely všechny ty výčitky: Jsem špatná matka? Zklamala jsem Petra? Co řekne jeho rodina?

Moje máma nás přivítala s otevřenou náručí. „Věděla jsem, že jednou přijdeš,“ řekla tiše a pohladila mě po vlasech.

První noc jsem skoro nespala. Pořád jsem čekala telefonát od Petra nebo jeho matky. Místo toho přišla SMS: „Proč jsi odešla? Co jsem ti udělal?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Jak vysvětlit člověku, který nikdy neposlouchal? Jak popsat tu tíhu každodenního ponižování?

Další dny byly zvláštní – svobodné i děsivé zároveň. Máma mi pomohla najít práci v místní knihovně a Evička začala chodit do školky. Každý večer jsme si četly pohádky a já cítila poprvé po letech klid.

Petr mi volal několikrát denně. Sliboval změnu, vyhrožoval soudem o dceru i prosil o návrat. Jeho matka mi poslala dopis plný výčitek: „Zničila jsi naši rodinu.“

Ale já už nemohla zpátky. Nešlo o peníze ani o pohodlí – šlo o důstojnost a klid pro mě i pro Evičku.

Jednou večer jsme seděly s mámou u čaje a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Podívala jsem se na spící Evičku a řekla: „Ne. Poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.“

Někdy přemýšlím, jestli mě Petr někdy pochopí. Jestli někdy uzná, že nestačí jen platit složenky a mít střechu nad hlavou – že domov je hlavně o respektu a lásce.

A tak se ptám: Kolik žen ještě musí odejít z domova, aby si jejich muži uvědomili, co znamená být skutečně rodinou? Myslíte si, že je možné změnit někoho, kdo nechce slyšet?