Když jsem daroval své narozeninové peníze: Příběh malého hrdiny z Prahy

„Matěji, proč jsi dal všechny svoje peníze Honzíkovi? Vždyť sis za ně mohl koupit tu stavebnici, po které tak toužíš!“ maminka na mě upřeně hleděla, zatímco jsem seděl u kuchyňského stolu a v ruce svíral prázdnou obálku. V očích jsem měl slzy, ale ne proto, že bych litoval svého rozhodnutí. Spíš mě bolela ta nepochopená propast mezi tím, co jsem udělal, a tím, jak to viděli dospělí.

Všechno začalo v pondělí ráno ve třídě. Paní učitelka Novotná přišla s vážným výrazem a oznámila, že Honzík dnes nebude ve škole. Prý je nemocný, ale já jsem zaslechl, jak si špitají spolužačky, že jeho maminka přišla o práci a nemají ani na obědy. V tu chvíli mi v hlavě bliklo: vždyť já mám narozeninové peníze! Dostal jsem je od babičky, dědy i tety Jany. Celkem osm set korun. Měl jsem za ně dostat vysněnou stavebnici vláčků v hračkářství na Andělu.

Celý den jsem o tom přemýšlel. Když jsem přišel domů, sedl jsem si do kouta a sledoval, jak mamka vaří polévku. „Mami, myslíš, že když někdo nemá peníze na obědy, je to hodně špatné?“ zeptal jsem se tiše. Mamka se zarazila a přikývla: „Je to těžké, Matýsku. Ale někdy se to stane každému.“

V noci jsem nemohl spát. Představoval jsem si Honzíka, jak sedí doma s prázdným talířem. Ráno jsem vzal obálku s penězi a schoval ji do aktovky. Ve škole jsem poprosil paní učitelku o chvilku o samotě. „Paní učitelko, můžete tohle dát Honzíkovi? Je to pro něj,“ podal jsem jí obálku a rychle utekl zpátky do lavice.

Odpoledne mi volala maminka Honzíka. Plakala do telefonu a děkovala mi. Prý si nikdy nemyslela, že by někdo mohl být tak laskavý. „Matěji, zachránil jsi nám týden,“ řekla mi mezi vzlyky.

Jenže doma to nebylo tak jednoduché. Táta byl nejdřív naštvaný: „Tohle nejsou tvoje starosti! Máš být dítě a užívat si dětství!“ Ale babička se mě zastala: „Kdyby bylo na světě víc takových Matějů, bylo by nám všem líp.“

Druhý den se o mém činu dozvěděla celá třída. Někteří spolužáci se mi smáli: „Ty jsi blázen! Já bych si radši koupil nový mobil!“ Ale Lucka mi pod lavicí podala lístek: „Jsi statečný.“

Paní učitelka Novotná pak přišla s nápadem – uspořádáme sbírku pro děti z rodin, které mají málo peněz. Celá škola se zapojila. Někdo přinesl staré knížky, jiný plyšáky nebo deskové hry. Dokonce i pan ředitel přispěl.

Za pár dní jsme měli plnou krabici dárků a několik tisíc korun. Maminka mi večer řekla: „Jsem na tebe pyšná, Matěji.“ A táta mě poprvé od té hádky objal.

Ale nebylo to jen o penězích. Najednou jsme si ve třídě víc pomáhali. Když někdo zapomněl svačinu, jiný mu dal půlku své housky. Když měl někdo špatnou náladu, ostatní ho rozveselili.

Jednoho dne za mnou přišel Honzík. „Děkuju ti,“ řekl potichu a podal mi vlastnoručně vyrobenou mašinku z papíru. „Až budu velký a budu mít peníze, taky pomůžu někomu jinému.“

Doma jsme pak u večeře mluvili o tom, jak málo stačí k tomu, aby se něco změnilo. Mamka říkala: „Někdy stačí jeden malý dobrý skutek a rozběhne se lavina.“

Ale pořád mě trápilo něco jiného. Proč musel Honzík vůbec být v takové situaci? Proč jsou některé děti samy a bez pomoci? A proč dospělí často nevidí to, co vidíme my děti?

Možná bychom měli častěji poslouchat své srdce než rozum. Co myslíte vy? Udělali byste to samé na mém místě?