Když domov není útočiště: Příběh nečekaného návratu

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem hned ve dveřích, když jsem s malým Matýskem v náručí vstoupila do našeho bytu. Všude byl nepořádek – špinavé hrnky na stole, rozházené ponožky, krabice s dětskými věcmi stále nevybalené. Vzduch byl těžký, jako by se tu týdny nevětralo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.

Tomáš seděl u počítače a ani se neotočil. „Promiň, měl jsem toho v práci moc,“ zamumlal a dál kliknul myší. V očích mě pálily slzy. Celé těhotenství mi sliboval, že všechno připraví, že až přijedeme z porodnice, bude doma klid a bezpečí. Místo toho jsem se cítila jako vetřelec ve vlastním bytě.

Matýsek začal plakat. Zoufale jsem hledala plínky, ale našla jsem jen prázdnou tašku. „Kde jsou ty věci z drogerie?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Tomáš pokrčil rameny: „Něco jsem koupil, ale asi jsem to nechal v autě.“

V tu chvíli jsem si připadala úplně sama. Všichni mi říkali, že první dny s miminkem budou těžké, ale nikdo mě nevaroval před tímhle – před tím, že můj vlastní partner bude tak lhostejný. Měla jsem chuť utéct zpátky do porodnice, kde mi aspoň někdo pomáhal.

Zavolala jsem mámě. „Mami, já to nezvládnu,“ vzlykala jsem do telefonu. „Tomáš na nic nepřipravil, je tu bordel a já nevím, kde mám ani plenky.“ Máma přijela během hodiny. Přinesla jídlo, uklidila kuchyň a pomohla mi s Matýskem. Tomáš se mezitím zavřel v ložnici a tvářil se dotčeně.

Večer jsme seděli u stolu. Máma odešla a já byla rozhodnutá si to s Tomášem vyříkat. „Víš vůbec, co prožívám? Já potřebuju tvoji pomoc! Nemůžu být na všechno sama.“

Tomáš se na mě konečně podíval. „Já taky nejsem stroj! V práci je to teď peklo a ty na mě jen řveš.“

„Já na tebe neřvu! Já tě prosím o pomoc! To dítě je i tvoje!“

Rozhostilo se ticho. Matýsek spokojeně spal v postýlce, ale mezi námi viselo napětí jako bouřkový mrak.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš ráno odešel do práce a vracel se pozdě večer. Já mezitím bojovala s únavou, kojením a nekonečným úklidem. Připadala jsem si jako služka ve vlastním domě. Když už jsem nemohla dál, napsala jsem kamarádce Lence:

„Lenko, já už fakt nevím. Tomáš mi vůbec nepomáhá, doma je bordel a já mám pocit, že se zblázním.“

Lenka mi odepsala hned: „Tohle si nesmíš nechat líbit! Musíš mu říct na rovinu, co potřebuješ. A když to nezvládneš sama, klidně přijeď ke mně.“

Ten večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli je chyba ve mně. Možná jsem měla být víc trpělivá? Možná Tomáš opravdu nestíhá? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty sliby a na to, jak moc jsem se těšila na společné chvíle s naším synem.

Další den jsem Tomášovi napsala dlouhou zprávu: „Potřebuju tě doma. Potřebuju cítit, že jsme v tom spolu. Pokud to tak necítíš ty, musíme si promluvit o tom, jak dál.“

Odpověděl až večer: „Promiň. Nevěděl jsem, že je to tak vážné.“

Začali jsme spolu víc mluvit. Nešlo to hned – hádky střídaly chvíle ticha i smíření. Ale postupně Tomáš začal pomáhat – koupil plenky, naučil se přebalovat Matýska a občas i uvařil večeři.

Přesto ve mně zůstala hořkost. Proč musím o všechno bojovat? Proč je v Česku stále běžné, že žena zvládá domácnost i dítě sama? Proč tolik mužů bere péči o dítě jako něco navíc?

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spícího Matýska. Přemýšlím: Je tohle normální? Kolik žen kolem mě prožívá totéž? A proč o tom tak málo mluvíme?

Možná bychom si měly častěji říkat pravdu – že mateřství není jen radost a něha, ale i samota a boj o respekt doma. Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost? Jak jste ji zvládly?