Když dětská touha zničí přátelství: Příběh o hranicích, mateřství a ztrátě

„Proč už zase musí být u nás?“ vyštěkl Petr, když jsem pošesté během týdne otevřela dveře a malá Anička vpadla do našeho bytu jako uragán. „Nemůže si prostě hrát sama, nebo se dívat na pohádky?“ Jeho hlas byl ostrý a unavený. V tu chvíli jsem si uvědomila, že něco není v pořádku.

Lenka byla moje nejlepší kamarádka od základky. Prošly jsme spolu pubertou, prvními láskami i rozchody, společně jsme maturovaly a slavily svatby. Když se jí narodila Anička, byla jsem u toho – držela jsem jí za ruku na porodním sále a plakala štěstím. Jenže od té doby se všechno změnilo.

Lenka se stala matkou na plný úvazek. Každá její věta začínala slovy „Anička potřebuje…“, „Anička chce…“, „Anička nesmí…“. Když jsme si psaly na Messengeru, její profilovka byla Anička. Na Instagramu – Anička v šatičkách. Na Facebooku – Anička s dortem. Všude jen Anička. Když jsem jí navrhla, že bychom mohly jít samy dvě na kafe, odpověděla: „Ale co by tam Anička dělala? To by ji nebavilo.“

Začala jsem se cítit odstrčená. Jako bych už nebyla Lenčina kamarádka, ale jen chůva nebo doplněk k jejímu dítěti. Petr to viděl dřív než já. „Ona tě jen využívá,“ řekl mi jednou večer, když jsem se vrátila domů vyčerpaná po celém dni stráveném s Lenkou a Aničkou v parku. „Ty máš taky svůj život.“

Jenže já jsem měla pocit viny. Lenka byla sama – její manžel pracoval v Německu a domů jezdil jednou za měsíc. Rodiče měla daleko a kamarádky se jí postupně vytratily ze života. Zůstala jsem jen já. A Anička.

Jednoho dne mi Lenka zavolala v půl osmé ráno: „Prosím tě, mohla bys dnes vzít Aničku na celé dopoledne? Musím si něco vyřídit.“ Souhlasila jsem, i když jsem měla naplánovanou práci z domova. Anička byla roztomilá, ale náročná – neustále chtěla pozornost, hrála si jen s někým, nikdy sama. Když jsem jí pustila pohádku, rozplakala se: „Já chci být s tebou!“

Po několika týdnech tohoto kolotoče jsem začala být podrážděná i já. Petr byl naštvaný, že doma není klid, a naše hádky přibývaly. Jednou večer, když jsme seděli u večeře a já oznámila, že zítra zase hlídám Aničku, Petr bouchl do stolu: „A co my? Co náš život? Tohle není normální!“

Začala jsem přemýšlet, kde je hranice mezi pomocí kamarádce a obětováním vlastního života. Proč mám pocit, že musím být pořád k dispozici? Proč se bojím říct ne?

Jednoho dne jsem si sedla k počítači a otevřela všechny sociální sítě. Každý příspěvek Lenky byl o Aničce – její první krůčky, první slovo, první pád z kola. Všude jen ona. V tu chvíli mi to došlo: Lenka je posedlá svou dcerou natolik, že už nevidí nikoho jiného. Ani mě.

Rozhodla jsem se s ní promluvit. Pozvala jsem ji na kafe – bez Aničky. „Ale co když bude plakat?“ ptala se Lenka nervózně do telefonu.

„Lenko, potřebuju si s tebou promluvit jako dvě dospělé ženy,“ řekla jsem pevně.

Sešly jsme se v malé kavárně na náměstí. Lenka byla nervózní, neustále kontrolovala mobil a ptala se mě na hodiny: „Už bych asi měla jít…“

„Lenko,“ začala jsem opatrně, „mám tě ráda, ale poslední dobou mám pocit, že už nejsme kamarádky jako dřív. Všechno se točí jen kolem Aničky.“

Lenka se rozplakala: „Já vím… Ale já nikoho jiného nemám! Bojím se být sama…“

„Ale já taky potřebuju svůj prostor,“ řekla jsem tiše. „Mám práci, manžela… Nemůžu být pořád jen tvoje opora.“

Lenka chvíli mlčela a pak řekla: „Myslela jsem, že to chápeš… Že jsi jediná, kdo mě nikdy neopustí.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že naše přátelství už nikdy nebude jako dřív. Rozloučily jsme se rozpačitě a od té doby jsme si psaly jen občas.

Doma jsem seděla u okna a přemýšlela: Kde je ta hranice mezi pomocí druhému a obětováním sebe sama? Můžeme být opravdu šťastní, když žijeme jen pro druhé? Nebo musíme někdy myslet i na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsem byla sobecká – nebo je někdy v pořádku říct dost?