Když děti odejdou: Příběh matky, která hledá své místo

„Mami, já už to zvládnu sama. Fakt nemusíš jezdit,“ ozvalo se z telefonu, když jsem nabídla dceři Tereze, že jí pomůžu s balením na stěhování do Brna. Její hlas byl klidný, možná trochu netrpělivý. Položila jsem mobil na stůl a chvíli jen seděla v kuchyni, kde ještě voněla káva. Vždyť jsem jí vždycky pomáhala se vším – s úkoly, s první láskou, s maturitou. A teď? Teď mě nepotřebuje.

V ten moment jsem si uvědomila, že už nejsem středobodem jejich světa. Syn Lukáš má práci v Praze a domů jezdí jednou za měsíc, někdy ani to ne. Tereza začíná nový život v jiném městě. A já? Já zůstávám v našem domě v Kolíně, kde je najednou až příliš ticho.

„Aleno, nechceš jít na procházku?“ ozval se manžel Petr z obýváku. „Za chvíli začíná fotbal.“ Přikývla jsem, ale věděla jsem, že jeho svět je pořád stejný – práce, fotbal, pivo s kamarády. Jen já mám pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Prázdné židle u stolu. Hračky na půdě, které už nikdo nepotřebuje. Fotky na stěně – děti v první třídě, na lyžích, s vysvědčením. Všechno to byly vzpomínky na dobu, kdy jsem byla potřebná.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na lampu před domem. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Najednou mi došlo, že jsem celý život byla „jen“ máma. Všechno ostatní šlo stranou – práce v knihovně byla jen přivýdělek, koníčky jsem odkládala na „až bude čas“. Teď ten čas mám. Ale co s ním?

Zkusila jsem zavolat Lukášovi. „Ahoj mami, promiň, mám meeting. Zavolám později.“ Nezavolal. Tereza poslala SMS: „Mám toho moc ve škole. Ozvu se.“

Začala jsem být protivná i na Petra. „Ty aspoň máš svoje zájmy! Já tu jen čekám, až si někdo vzpomene.“ On jen pokrčil rameny: „Tak si něco najdi.“

Ale co? V padesáti pěti letech začínat znovu? Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v místním kulturním domě. První hodinu jsem byla nervózní jako malá holka. Ostatní ženy byly mladší nebo naopak starší než já. Povídaly si o vnoučatech nebo o cestování. Já mlčela.

Jednou večer mi přišla zpráva od Terezy: „Mami, můžu ti zavolat?“ Srdce mi poskočilo radostí. Povídaly jsme si skoro hodinu – o škole, o jejím novém bytě i o tom, jak jí chybí domácí jídlo. „Víš co,“ řekla nakonec, „přijeď někdy na víkend. Uvaříme spolu.“

Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Připravila jsem koláč a vyrazila do Brna. Když jsme spolu vařily a smály se nad připáleným gulášem, cítila jsem zase ten starý pocit – že jsem potřebná.

Ale když jsem se večer vracela domů vlakem a dívala se na ubíhající krajinu za oknem, došlo mi, že tohle už nebude každý den. Děti mají svůj život a já musím najít ten svůj.

Začala jsem chodit pravidelně na keramiku a dokonce jsem si našla kamarádku Janu. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o manželství i o tom, jaké to je být najednou „zbytečná“. Jana mi řekla: „Víš, Aleno, my nejsme zbytečné. Jen musíme najít nový smysl.“

Jednoho dne přišel Lukáš domů nečekaně na víkend. Seděli jsme u stolu a povídali si dlouho do noci. „Mami,“ řekl najednou vážně, „já vím, že ti moc nevolám… Ale myslím na tebe často.“

A tehdy mi došlo, že láska mezi rodičem a dítětem nezmizí jen proto, že děti odejdou z domu. Jen se promění.

Dnes už tolik nečekám u telefonu a nesleduji každou zprávu od dětí s napětím. Učím se žít pro sebe – chodím na keramiku, čtu knihy, občas zajdu s Janou na kávu nebo do divadla.

Ale někdy večer přece jen sedím u okna a ptám se sama sebe: Je tohle stáří? Nebo je to jen nová kapitola života? Jak jste to zvládli vy? Máte pocit, že vás děti ještě potřebují? Napište mi svůj příběh…