Když dcera s manželem zůstali doma: Kde končí rodičovská láska a začíná sebeúcta?

„Mami, kde jsou moje šaty na pohovor?“ ozvalo se z chodby, zatímco jsem se snažila v kuchyni najít aspoň kousek klidu. Lucie, moje jediná dcera, právě procházela další krizí. Její manžel Tomáš seděl v obýváku, nohy na stole, a sledoval fotbal tak nahlas, že jsem neslyšela vlastní myšlenky.

„Lucie, už jsem ti je třikrát vyprala a pověsila do skříně,“ odpověděla jsem unaveně. V duchu jsem si přehrávala poslední měsíce. Když se Lucie s Tomášem po svatbě nastěhovali zpátky ke mně do bytu na Žižkově, brala jsem to jako dočasné řešení. Prý jen než si najdou něco vlastního. Jenže už to byly čtyři měsíce. Čtyři nekonečné měsíce.

Vždycky jsem byla ta, která drží rodinu pohromadě. Po rozvodu s Petrem jsem zvládla vychovat Lucii sama a rozjet malý obchod s květinami. Byly doby, kdy jsme neměly ani na tramvajenku, ale nikdy jsem si nestěžovala. Když Lucie slavila patnáctiny, musela jsem prodat prsten po babičce, abych jí mohla koupit notebook do školy. Vždycky jsem jí chtěla dát to nejlepší.

Jenže teď mám pocit, že jsem jí dala až příliš.

„Ivano, nemáš něco k jídlu?“ zavolal Tomáš z gauče, aniž by odtrhl oči od televize. Zatnula jsem zuby. „V lednici je guláš od včera,“ odpověděla jsem a snažila se ignorovat jeho tón. Vždycky byl trochu rozmazlený, ale poslední dobou mi připadal jako další dítě na krku.

Večer jsme seděli u stolu. Lucie vyprávěla o pohovoru, Tomáš o tom, jak mu šéf v práci zase lezl na nervy. Já mlčela a přemýšlela, kdy naposledy jsem měla byt jen sama pro sebe. Kdy naposledy jsem si mohla pustit rádio nahlas nebo si dát vanu bez toho, aby někdo bušil na dveře.

„Mami, nevadí ti, že tu ještě chvíli zůstaneme?“ zeptala se Lucie najednou. Podívala se na mě těma svýma velkýma očima, které vždycky dokázaly obměkčit i nejtvrdší srdce. Jenže já už byla unavená.

„Lucie, já vás mám ráda, ale už je to dlouhé. Potřebuju taky trochu prostoru,“ řekla jsem tiše. Tomáš protočil oči a začal něco brblat o tom, jak jsou dneska nájmy drahé a jak je těžké najít něco slušného.

„To chápu, Tomáši,“ řekla jsem klidně, „ale já taky platím účty a potřebuju svůj klid.“

Následující dny byly napjaté. Lucie chodila po bytě jako tělo bez duše a Tomáš byl ještě protivnější než obvykle. Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku za zavřenými dveřmi: „Tvoje máma nás tu nechce! Proč jí pořád všechno omlouváš?“

Zalezla jsem do ložnice a poprvé za dlouhou dobu se rozplakala. Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Vždyť jsem jim jen chtěla pomoct! Ale kde je ta hranice? Kdy už pomoc škodí?

Jednoho rána mi v obchodě zazvonil telefon. Byla to Lucie. „Mami, našli jsme si podnájem v Malešicích. Stěhujeme se příští týden.“ Její hlas zněl chladněji než obvykle.

Večer přišla domů dřív než Tomáš. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.

„Mami… promiň. Asi jsme ti to tu fakt přerostli přes hlavu,“ řekla nakonec.

„Lucie, já tě mám ráda víc než cokoliv na světě,“ odpověděla jsem a chytila ji za ruku. „Ale musíš se naučit stát na vlastních nohách.“

Když odcházeli, bylo mi smutno i úlevně zároveň. Najednou byl byt tichý – až moc tichý. Chodila jsem po místnostech a hledala jejich stopy: hrnek s nápisem „Nejlepší zeť“, Luciinu voňavku na poličce v koupelně…

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla ještě chvíli vydržet? Kde je ta hranice mezi láskou k dítěti a respektem k sobě samé?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle řeší… Jak byste to udělali vy?