Kdo jsem, když mě vlastní máma nepoznává?

„Tohle jsi ty?“ ptá se máma, když drží v ruce třídní fotku z výletu na Lysou horu. Její prsty se třesou, oči přejíždějí po řadě dětí v barevných bundách. „Nebo je to ten kluk vedle?“ Její hlas je napjatý, jako by se bála, že odpovím špatně.

Stojím v kuchyni, ruce zabořené do kapsy mikiny. Vím přesně, na co se dívá. Na tu holku s krátkými vlasy, v modré bundě po bráchovi, s rozbitým kolenem a výrazem, který říká: hlavně mě nefotografujte. To jsem já. Lucie. Ale pro mámu jsem už tolikrát byla někdo jiný – někdo, koho nepoznává ani ona sama.

„To jsem já,“ odpovím tiše. Máma se zamračí. „Vážně? Vždyť vypadáš jako…“ Nedopoví to. Vím přesně, co chtěla říct. Jako kluk. Jako někdo cizí.

Vzpomínám si na ten den. Bylo mi deset a celý autobus se smál, když paní učitelka volala: „A kde je Lucie?“ a spolužáci ukazovali na mě: „Tady je! Ale to je přece kluk!“ Smála se i učitelka. Smála se i máma, když jsem jí to doma vyprávěla. Ale mně do smíchu nebylo.

Doma jsme byli tři: já, máma a starší bratr Honza. Táta odešel, když mi bylo pět. Máma dělala dvě práce a Honza byl pořád venku s kamarády. Já jsem byla ta tichá, co si hrála s legem a četla komiksy. Máma mi kupovala šaty s volánky, ale já je nenáviděla. Chtěla jsem kalhoty a mikiny – chtěla jsem být neviditelná.

Jednou večer jsem slyšela mámu, jak do telefonu šeptá babičce: „Já nevím, co s ní je. Proč nemůže být jako ostatní holky? Proč pořád vypadá tak… divně?“

Ve škole to bylo ještě horší. Kluci mě nebrali mezi sebe, protože jsem byla holka. Holky mě nebraly mezi sebe, protože jsem nebyla dost holčičí. Seděla jsem sama v lavici a kreslila si do sešitu postavy bez tváře.

Na tom výletě na Lysou horu jsem doufala, že aspoň jeden den budu jen součástí davu. Ale už při rozdělování pokojů nastal problém.

„Lucie patří ke klukům nebo k holkám?“ ptala se paní učitelka nahlas před celou třídou.

„Je to kluk!“ volali někteří.

„Ne, je to holka!“ bránila mě tichounce jediná kamarádka Jana.

Nakonec mě dali k holkám, ale celou noc si šeptaly o tom, že prý chrápu jako Honza a že mám chlapecké ponožky.

Když jsme druhý den stáli na vrcholu hory a učitelka nás fotila, schválně jsem si stoupla dozadu a schovala se za ostatní. Ale stejně mě bylo vidět – tu holku s modrou bundou a pohledem upřeným do země.

Teď drží máma tu fotku v ruce a pořád mě nepoznává.

„Víš,“ začne opatrně, „já jen… chtěla bych tě někdy vidět v šatech. Jako princeznu.“

Zasměju se hořce. „Já nejsem princezna, mami.“

„Ale jsi moje dcera,“ řekne tiše.

„A nestačí ti to?“ vyhrknu. „Musím být ještě něco víc? Nebo míň?“

Máma mlčí. Dívá se na fotku a pak na mě. Najednou vypadá unaveněji než kdy dřív.

„Víš, Lucko… já jen nechci, aby ses trápila. Aby tě ostatní…“

„Aby mě ostatní nepoznávali? Nebo aby mě poznávali až moc dobře?“ skočím jí do řeči.

Vzduch v kuchyni houstne. Honza vejde dovnitř, hodí batoh na zem a zamumlá: „Co se děje?“

„Nic,“ odpovím rychle. Ale vím, že to není pravda.

Ten večer ležím v posteli a přemýšlím nad tím, kdo vlastně jsem. Jsem Lucie – holka s krátkými vlasy, co nesnáší šaty a miluje komiksy. Ale pro ostatní jsem pořád někdo mezi – ani kluk, ani holka podle jejich představ.

Druhý den ve škole si ke mně sedne Jana.

„Máš hezkou bundu,“ řekne potichu.

Usměju se na ni poprvé za dlouhou dobu. „Díky.“

Večer najdu mámu sedět u stolu s fotkou v ruce.

„Promiň,“ řekne najednou. „Já tě poznám. Jen někdy nevím… jak ti pomoct.“

Sednu si vedle ní a chvíli mlčíme.

„Možná stačí jen být tady,“ řeknu nakonec.

Máma mě obejme a já cítím, jak se mi do očí derou slzy.

Někdy si říkám: Kdo vlastně jsem? A proč je tak těžké být prostě jen sama sebou? Co myslíte vy – musíme zapadat do škatulek ostatních, nebo stačí být tím, kým opravdu jsme?