Kde jsme udělali chybu? Příběh matky, která se bojí o budoucnost svého syna

„Proč jste zase koupili tu novou televizi? Vždyť ta stará byla úplně v pořádku!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jak to zní. Stála jsem v předsíni bytu svého syna Tomáše a jeho ženy Kláry, v ruce tašku s domácím koláčem, který jsem jim upekla. Tomáš se na mě podíval s tím svým otráveným výrazem, který mi poslední dobou připomínal pubertu víc než dospělého muže. „Mami, to je naše věc. My si na to vydělali,“ odpověděl podrážděně a Klára jen protočila oči.

V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a odejít. Ale místo toho jsem se posadila na jejich novou, předraženou sedačku a snažila se uklidnit. Vždyť já je nechci poučovat, jen mám strach. Strach, že až přijde čas, nebudou mít nic. Že budou pořád jen utrácet a nikdy si nekoupí vlastní byt. Že budou žít od výplaty k výplatě a jednou zjistí, že jim nezbylo nic než účtenky a vzpomínky na drahé večeře.

Když jsme byli s manželem mladí, šetřili jsme každou korunu. Pamatuju si, jak jsme si odříkali dovolenou u moře, abychom mohli splatit hypotéku na náš malý byt v paneláku na Jižním Městě. Každý nový spotřebič byl důvodem k oslavě a když jsme si po deseti letech pořídili auto, připadali jsme si jako králové. Věřila jsem, že Tomáš viděl, jak moc jsme se snažili. Že pochopil, že nic není zadarmo.

Ale dnes? Dnes je všechno jinak. Tomáš s Klárou mají dobré práce, oba v IT firmách na Pankráci. Peněz mají dost, ale místo aby šetřili na vlastní bydlení, utrácejí za nejnovější mobily, značkové oblečení a víkendové pobyty v luxusních hotelech. Když jim připomenu, že by měli myslet na budoucnost, Tomáš se rozčílí: „Mami, nejsme jako vy! Chceme si život užít teď, ne až v důchodu.“

Někdy mám pocit, že mluvím do zdi. S manželem jsme se kvůli tomu už několikrát pohádali. On říká, že je to jejich život a že jim do toho nemáme co mluvit. Ale já nemůžu jen tak přihlížet. Vždyť jsou to naše děti! Kde jsme udělali chybu? Proč neumějí šetřit? Proč nevidí hodnotu v tom mít něco vlastního?

Vzpomínám si na jednu scénu z loňských Vánoc. Seděli jsme u stolu a já opatrně nadhodila: „Co kdybyste začali spořit na byt? Teď jsou ceny vysoké, ale za pár let byste mohli mít něco svého.“ Klára se na mě podívala s úsměvem, ale v očích měla led: „Marie, my si chceme život užít. Nechceme být jako vy a celý život jen šetřit.“ Tomáš mlčel a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

Od té doby se snažím být opatrnější. Ale stejně mi to nedá spát. Každý měsíc slyším o tom, co nového si koupili – nový kávovar za deset tisíc, víkend v Karlových Varech, večeře v restauraci na Náplavce za tisícovku na osobu. Přitom pořád bydlí v pronájmu v Nuslích a platí majlant za nájem.

Jednou jsem to nevydržela a svěřila se kamarádce Janě: „Nevím, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme Tomáše vedli ke skromnosti.“ Jana mě pohladila po ruce: „Marie, dneska je jiná doba. Mladí chtějí žít jinak než my.“ Ale já tomu nerozumím. Proč je tak těžké pochopit, že jistota je důležitější než zážitky?

Nedávno jsme měli další hádku. Tomáš přišel k nám domů a já mu nabídla kávu. Seděli jsme v kuchyni a já znovu začala: „Tome, nezlob se na mě, ale myslíš někdy na to, co bude za deset let? Co když přijde krize nebo nemoc?“ Tomáš se zamračil: „Mami, pořád to samé! My nejsme hloupí. Máme nějaké úspory. Ale nechceme žít ve strachu jako vy.“

Chtěla jsem mu říct, že to není strach, ale zkušenost. Že život není jen o radosti, ale i o odpovědnosti. Ale věděla jsem, že by to jen zhoršilo situaci.

Večer jsem seděla s manželem u televize a přemýšlela o tom všem. On mě pohladil po rameni: „Marie, nech je být. Musí si na to přijít sami.“ Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Jak mám přestat mít strach?

Někdy mám pocit, že jsme selhali jako rodiče. Že jsme Tomášovi nedokázali předat to nejdůležitější – umění šetřit a vážit si toho, co máme. Možná jsme mu dali příliš mnoho jistoty. Možná jsme ho rozmazlili tím, že nikdy nemusel řešit opravdové problémy.

Ale pak si vzpomenu na jeho smích, když byl malý kluk a radoval se z obyčejné stavebnice nebo výletu do lesa. Tehdy byl šťastný i bez drahých věcí.

Možná je čas přestat radit a začít věřit. Věřit, že jednou pochopí hodnotu práce a šetření. Ale dokud budu žít, budu mít strach.

Možná mi řeknete – Marie, nech to být! Ale řekněte mi upřímně: Dá se vůbec přestat bát o vlastní děti? A kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním se do jejich života?