Jsem špatná matka, protože nemám peníze?

„Mami, proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako rodiče Honzy? Oni nám koupili pračku, platí nám dovolenou, a ty… ty mi vždycky řekneš jenom, že nemáš.“ Julčin hlas zněl ostřeji než obvykle. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce založené na prsou, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Vždycky jsem si představovala, jaké to bude být mámou. Dlouhá léta jsem o dítěti jen snila – lékaři mi říkali, že je to skoro nemožné. A pak, když už jsem se smířila s tím, že zůstanu sama, přišla Julia. Bylo mi pětačtyřicet a všichni kolem mě varovali: „Aleno, to bude těžké. Budeš stará matka.“ Ale já byla šťastná. Julia byla moje slunce, moje všechno.

Jenže teď, když jsem v důchodu a žiju z pár tisícovek měsíčně, mám pocit, že pro ni nejsem dost dobrá. Její tchánovci jsou bohatí – mají firmu na stavební materiál v Brně, jezdí na dovolené do Alp a vnoučatům kupují drahé hračky. Já jí můžu nabídnout maximálně domácí bábovku a pár stovek na přilepšenou.

„Julčo,“ začala jsem opatrně, „víš přece, že bych ti dala všechno na světě, kdybych mohla. Ale já prostě nemám…“

„To říkáš pořád! Ale kdybys aspoň trochu šetřila, mohla bys mi pomoct! Honzova máma má taky důchod a stejně nám pořád něco dává.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem žila skromně – pracovala jsem jako knihovnice v okresní knihovně, nikdy jsem neměla velký plat. Všechno jsem dávala Julii: kroužky, školu v přírodě, nové boty… Nikdy jsem si nekoupila nic pro sebe. A teď mi vlastní dcera vyčítá, že jí nemůžu dát víc.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděly u stolu a učily se násobilku. Na to, jak jsem jí šila kostým na maškarní bál z mých starých šatů. Na to, jak jsme spolu pekly cukroví na Vánoce a smály se u toho tak, až nám tekly slzy.

„Julinko,“ zašeptala jsem tiše, „vždyť víš, že tě mám ráda. Ale peníze prostě nemám. A nikdy jsem je neměla.“

„To je právě ono!“ vykřikla Julia. „Nikdy jsi nic neměla! Kdybych měla normální mámu…“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Normální mámu? Co to znamená? Znamená to být bohatá? Znamená to kupovat dárky a platit dovolené?

Zvedla se od stolu a práskla dveřmi. Zůstala jsem sedět sama v kuchyni a dívala se na její nedopitou kávu. V hlavě mi běžely vzpomínky jako film: první krůčky, první den ve škole, maturita… A teď tohle.

Celý večer jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Možná jsem ji rozmazlila tím málem, co jsem měla. Možná jsem jí měla víc vysvětlovat, jak těžké je žít z malého důchodu. Ale jak jí to mám říct teď, když už je dospělá a má vlastní rodinu?

Druhý den ráno mi přišla SMS: „Promiň za včerejšek. Byla jsem protivná.“ Odpověděla jsem: „To nic. Mám tě ráda.“ Ale uvnitř mě to pořád bolelo.

O týden později mě Julia pozvala na oběd k nim domů. Seděli jsme u stolu s Honzou a jejich dvěma dětmi. Honzova maminka tam byla taky – elegantní paní v drahém svetru, která přinesla dětem nové stavebnice.

„Mami,“ začala Julia opatrně, „já vím, že jsi to neměla lehké. Ale někdy mám pocit, že jsi mi mohla dát víc…“

„Julčo,“ řekla jsem tiše, „já ti dala všechno – svůj čas, lásku i poslední korunu. Možná to nebylo dost… ale bylo to všechno, co jsem měla.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Honzova maminka usmála: „Každý dává to, co může. My máme peníze – vy máte něco jiného.“

Julia se na mě podívala a v očích měla slzy. „Já vím… promiň.“

Objaly jsme se a já cítila úlevu i smutek zároveň. Možná nikdy nebudu tou mámou s plnou peněženkou – ale snad budu mámou s plným srdcem.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je opravdu láska dost? Nebo jsou peníze tím jediným měřítkem dobré matky? Co si o tom myslíte vy?