Jedno slovo doktora: Jak mi diagnóza změnila život a rozbila rodinu

„Paní Novotná, jestli s tím něco neuděláte, za pět let už tu možná nebudete.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem seděla v čekárně interny v Motole a zírala na špinavou podlahu. Všechno ve mně křičelo: To není možné, vždyť já jen ráda jím! Ale doktorova tvář byla neúprosná. „Vaše játra jsou na hraně, cukrovka druhého typu, vysoký tlak… Musíte okamžitě změnit životní styl.“

Když jsem se vrátila domů do našeho paneláku na Proseku, manžel Petr už čekal s večeří. Smažený sýr, hranolky, tatarka. „Tak co ti řekli?“ zeptal se mezi sousty. „Že musím přestat jíst takhle,“ vydechla jsem a snažila se potlačit slzy. Petr se zasmál: „Ale prosím tě, vždyť to přehánějí. Vždyť jsme vždycky jedli spolu! To je naše věc.“

Jenže já už věděla, že tentokrát to není jen strašení. Bylo mi čtyřicet osm a tělo mi dávalo jasné signály. Ale Petr? Ten si dál žil svůj život. Každý večer televize, chipsy, pivo. Když jsem začala vařit zeleninové polévky a místo knedlíků servírovala pohanku, díval se na mě jako na blázna. „Tohle nebudeš vařit mně,“ prohlásil jednou ostře. „Jestli chceš být králíkem, buď, ale já chci normální jídlo.“

Naše dcera Klára, která studovala v Brně, mi po telefonu řekla: „Mami, hlavně to nevzdávej. Tati to časem pochopí.“ Jenže on nechápal. Každý můj pokus o změnu byl jako kapka v moři jeho odporu. „Proč najednou děláš takové divadlo? Vždyť jsme byli šťastní!“ křičel na mě jednou večer, když jsem odmítla jít s ním do hospody na smažák.

Začala jsem chodit na skupinová setkání Anonymních jedlíků v Karlíně. Poprvé v životě jsem slyšela lidi mluvit o tom, jak jídlo může být droga. „Jídlo je pro mě útěk,“ říkala paní Alena. Přikývla jsem – přesně to jsem cítila i já. Když byl Petr protivný nebo když mi v práci šéfová naložila další úkoly, utíkala jsem k lednici.

Jednou jsem přišla domů a Petr seděl u stolu s talířem řízků. „Už mě to nebaví,“ řekl tiše. „Jestli chceš žít takhle, dělej si to sama.“ V tu chvíli jsem pochopila, že stojím na rozcestí. Buď budu žít podle jeho pravidel – a možná umřu mladá – nebo si vyberu sebe.

Začaly hádky. „Zničila jsi naši rodinu!“ křičel Petr. „Kvůli nějakému doktorovi!“ Já mu odpovídala: „Chci žít! Chci vidět Kláru promovat! Chci jednou držet vnouče!“ Ale on neslyšel.

Jednoho večera jsem sbalila pár věcí a odešla k sestře Janě do Strašnic. Jana mě objala: „Tohle je tvoje šance. Petr tě nikdy nepodpoří.“ První týdny byly peklo – stýskalo se mi po domově, po starých rituálech, ale zároveň jsem cítila úlevu. Každý den bez smaženého jídla byl malým vítězstvím.

Klára přijela z Brna a objala mě: „Jsem na tebe pyšná.“ Poprvé po letech jsem se rozplakala štěstím.

Petr mi psal zpočátku denně – výčitky, prosby, nadávky. Pak přestal úplně. Slyšela jsem od sousedky, že začal chodit do hospody ještě častěji.

Po půl roce jsem byla na kontrole u doktora. „Výsledky jsou mnohem lepší,“ usmál se na mě poprvé za celou dobu. „Pokud vydržíte, máte šanci na dlouhý život.“

Ale za jakou cenu? Ztratila jsem manžela, domov i kus sebe sama. Ale získala jsem něco nového – sebeúctu a naději.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to za to? Mohla jsem udělat něco jinak? Nebo je někdy opravdu nutné zvolit sebe i za cenu ztráty všeho ostatního?

Co byste udělali vy? Má člověk právo zvolit si vlastní cestu i proti vůli rodiny?