Jaro na pobřeží: Když tchyně rozbouří klidné vody

„Tohle je snad vtip, Petře! Řekni mi, že to není pravda!“ vyhrkla jsem, když jsem v předsíni spatřila dvě velké cestovní tašky a za nimi paní Věru, která si už vkládala pantofle do botníku. Můj muž stál mezi námi jako malý kluk přistižený při lumpárně. „Mami potřebuje na čas někde být. V Praze rekonstruují byt…“ začal vysvětlovat, ale jeho hlas zněl provinile a nejistě.

Věra mě sjela pohledem od hlavy k patě. „Snad ti to nebude vadit, Hanko. Tady je přece místa dost. A Petr potřebuje pořádnou domácnost, ne ty tvoje experimenty s tofu a avokádem.“ Usmála se tím svým úsměvem, který nikdy neznamenal nic dobrého.

Když jsme se s Petrem před třemi měsíci rozhodli opustit Prahu a začít nový život v malém domku u moře v Mikulově na pobřeží, byla jsem plná naděje. Věřila jsem, že tu najdeme klid, prostor pro sebe i pro naše sny. Petr slíbil, že budeme konečně sami sebou, bez neustálých zásahů jeho rodiny. Ale teď tu stála jeho matka – žena, která mi už při našem prvním setkání dala jasně najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna.

Vzpomínám si na její první poznámky: „Ty jsi z Brna? To je hezké… Petr byl vždycky zvyklý na jiné prostředí.“ Nebo: „Vaše rodina má nějaké podnikání? Ne? No, hlavně že máš hezký úsměv.“ S každou další návštěvou byly její poznámky ostřejší a já se učila je ignorovat. Ale teď byla v našem domě.

První dny byly napjaté. Věra se okamžitě ujala kuchyně a já jsem se najednou cítila jako host ve vlastním domě. „Takhle se nedělá svíčková, Hanko. Dej mi to maso, ukážu ti to pořádně.“ Petr mlčel a schovával se za prací. Večer jsem mu to vyčetla: „Proč jí všechno dovolíš? Je to náš domov!“ On jen pokrčil rameny: „Vždyť tu bude jen chvíli…“

Ale dny se měnily v týdny a Věra se zabydlela. Každý den měla připomínky – k tomu, jak uklízím, jak vařím, jak mluvím s Petrem. „Měla bys být vděčná, že tě Petr vzal. On měl vždycky na výběr.“ Jednou večer jsem ji slyšela, jak mu v kuchyni šeptá: „Myslíš, že je to ta pravá? Podívej se na ni…“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Byla jsem unavená a podrážděná. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu – bála jsem se, co jim řekne. Jednou jsem slyšela, jak volá své sestřenici: „Ta Hanka je taková… no, prostá. Ale co naděláš.“

Jednoho večera jsem už nevydržela a vybuchla: „Proč tu vlastně jste? Proč mi pořád dáváte najevo, že sem nepatřím?“ Věra se na mě podívala s chladným klidem: „Já jen chci pro Petra to nejlepší. A ty jsi… jiná.“

Petr byl svědkem té hádky a poprvé se mě zastal: „Mami, Hanka je moje žena. Pokud ti tu něco vadí, můžeš odejít.“ Bylo ticho. Věra se urazila a druhý den ráno sbalila věci.

Ale klid nepřišel. Petr byl zamlklý a já cítila vinu – rozbila jsem jeho vztah s matkou? Nebo jsem konečně ochránila sebe?

Začala jsem chodit k moři sama. Seděla jsem na kamenech a přemýšlela o tom, proč mě její slova tolik bolí. Proč mám pocit, že musím stále někomu něco dokazovat? Proč ženy v naší společnosti tak často bojují nejen s okolím, ale i samy se sebou?

Jednoho dne mi přišla zpráva od Věry: „Doufám, že jsi šťastná.“ Byla v tom výčitka i smutek.

Dnes už vím, že některé rány se hojí dlouho. Ale také vím, že mám právo být sama sebou – i když to znamená jít proti očekáváním ostatních.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké být přijata taková, jaká jsem? Musíme si opravdu zasloužit lásku těch druhých – nebo stačí jen milovat sami sebe?