Jak roky mizí: Tiché ozvěny prázdného hnízda
„Proč mi zase nevolá?“ šeptám do ticha, když sedím u kuchyňského stolu a zírám na mobil. Je páteční večer, venku padá sníh a v domě je slyšet jen tikot hodin. Vždycky jsme v pátek večeřeli spolu – Tomáš, Hana, Petr i já. Teď už jen já a stíny minulosti.
Zvednu se a jdu do obýváku. Na poličce stojí fotka z dovolené v Krkonoších. Tomáš má na sobě červenou bundu, Hana se směje a Petr drží v ruce šišku. Bylo jim osm, šest a čtyři. Tehdy jsem si myslela, že tohle nikdy neskončí.
Telefon zavibruje. Srdce mi poskočí, ale je to jen zpráva od sousedky: „Eliško, nezajdeme zítra na kávu?“ Odpovím rychle „Ano“, ale vím, že to není to, co potřebuju. Potřebuju slyšet hlas svých dětí.
Z kuchyně se ozve praskání topení. Vzpomenu si na Tomáše, jak vždycky běhal po domě a křičel: „Mami, je tu zima!“ Teď je mu třicet šest a žije v Mnichově. Poslední dopis přišel před dvěma lety na Vánoce. „Mám moc práce, snad přijedu příští rok.“ Nepřijel.
Hana mi volá jednou za měsíc. Vždycky spěchá: „Mami, promiň, děti křičí, musím běžet.“ Vím, že má těžký život – dvě malé děti, manžel pořád v práci. Ale někdy bych si přála, aby mi řekla víc než jen „Ahoj, jak se máš?“
Petr… ten je nejmladší. Vždycky byl můj mazánek. Když odjel do Prahy na vysokou, sliboval, že bude jezdit domů každý víkend. První rok jezdil. Pak přišla práce, přítelkyně, nový byt. Teď přijede dvakrát do roka a vždycky spěchá zpátky.
Sedím u stolu a rozbaluju staré dopisy. Tomáš mi kdysi psal každý týden: „Mami, mám tě rád.“ Teď už ani nevím, jestli si na mě vzpomene. Hana mi posílala pohledy z tábora: „Mami, chybíš mi.“ Petr kreslil obrázky našeho domu.
Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Tomášovi. Zvedla to nějaká žena s cizím přízvukem: „Hallo?“ Zmohla jsem se jen na: „Je tam Tomáš?“ Chvíli bylo ticho a pak: „Ještě není doma.“ Už jsem nevolala.
Někdy mám pocit, že jsem pro ně byla jen kulisou jejich dětství. Že teď už mě nepotřebují. Ale pak přijde noc a já slyším jejich smích v chodbě, cítím vůni Hanina šamponu a vidím Petra, jak si hraje s vláčky.
Jednoho dne jsem našla starý deník. Psala jsem si ho po nocích, když děti spaly. „Dneska Tomáš poprvé přečetl celou pohádku sám.“ „Hana měla horečku a celou noc jsem ji držela za ruku.“ „Petr se bál bouřky a schoval se ke mně do postele.“
Začala jsem psát znovu. Jenže teď už nejsou zápisky o dětech, ale o samotě. „Dneska jsem byla sama na procházce v lese.“ „Nikdo mi nezavolal.“ „Upekla jsem bábovku a nikdo ji nejedl.“
Jednou večer přišla Hana nečekaně na návštěvu. Přivezla děti – malou Aničku a Honzíka. Byl to chaos jako dřív: hračky všude, smích, křik. Když odjížděli, Hana mě objala: „Mami, promiň, že tu nejsme častěji.“ Jenže pak zase přišlo ticho.
Sousedka Alena mě často zve na kávu nebo do divadla. Její děti bydlí ve stejném městě a chodí k ní na obědy každou neděli. Někdy jí závidím. Jindy si říkám, že každý máme svůj osud.
Jednou jsem potkala Petra na nádraží. Spěchal na vlak do Prahy. „Mami, promiň, nemám čas.“ Podal mi tašku s prádlem: „Můžeš mi to vyprat?“ Usmála jsem se a kývla. Když vlak odjel, rozbrečela jsem se.
Začala jsem chodit na kurzy keramiky do kulturního domu. Jsou tam samé ženy mého věku – všechny mají podobné příběhy. Povídáme si o dětech, které nemají čas nebo žijí daleko. Smějeme se i pláčeme.
Někdy si říkám: Je tohle stáří? Čekat na telefonát? Péct bábovku pro nikoho? Nebo je čas začít žít jinak?
Když přijde večer a dům utichne, sednu si ke krbu s hrnkem čaje a dívám se do plamenů. Vzpomínám na všechny ty roky – radost i bolest, smích i slzy.
Možná jsem udělala chyby. Možná jsem děti moc chránila nebo jim dala příliš volnosti. Ale jedno vím jistě – milovala jsem je víc než cokoli na světě.
A tak se ptám: Je samota trestem za lásku? Nebo je to jen další kapitola života? Co byste udělali vy na mém místě?