Jak může matka napsat vlastní dceři, že si přeje její smrt?

„Jsi zrůda! Doufám, že tě potká to samé, co tvého bratra! Proklínám den, kdy jsem tě porodila!“ Zase další zpráva. Tentokrát z neznámého čísla. Ruce se mi třesou, když ji čtu, a v hlavě mi hučí. Už jsem zablokovala tolik čísel, že ani nevím, kolik jich bylo. Ale máma si vždycky najde cestu, jak mě znovu zasáhnout.

Jmenuji se Lucie a je mi dvacet let. Ještě před rokem jsem bydlela v malém panelákovém bytě v Ostravě s mámou a mladším bratrem Tomášem. Tomáš je od narození nemocný, má svalovou dystrofii. Odmalička jsem slyšela, že musím být silná, že máma to sama nezvládne, že Tomáš je chudák a já musím pomáhat. Jenže čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila, že se dusím. Máma byla pořád unavená, podrážděná, křičela na mě kvůli každé maličkosti. „Proč jsi ještě neumyla nádobí? Proč jsi Tomášovi nedala večeři? Proč jsi tak sobecká?“

Když jsem byla malá, snažila jsem se. Opravdu. Ale nikdy to nestačilo. Máma byla pořád nespokojená. Táta nás opustil, když mi bylo deset, a od té doby se všechno zhoršilo. Máma začala pít. Ne moc, ale dost na to, aby byla ještě víc náladová. Když jsem přišla domů ze školy, nikdy jsem nevěděla, jestli mě čeká ticho, nebo výbuch. Tomáš byl vždycky v pokoji, tichý, smutný, závislý na mámě i na mně.

Maturitu jsem zvládla jen tak tak. Věděla jsem, že musím pryč. Že jestli zůstanu, ztratím sama sebe. Jednoho večera, když máma zase křičela, že jsem k ničemu a že bych se měla stydět, jsem si sbalila batoh, vzala pár věcí a odešla. Neřekla jsem nikomu kam. Spala jsem první noc u kamarádky Katky, pak jsem si našla podnájem v Porubě. První týdny byly zvláštní. Byla jsem svobodná, ale zároveň mě svíral pocit viny. Každý den jsem čekala, že se něco stane. A taky že ano.

Začaly chodit zprávy. Nejdřív prosby, ať se vrátím. Pak výčitky. Pak nadávky. „Jsi zrůda! Doufám, že tě potká to samé, co tvého bratra!“ „Jsi k ničemu! Kdybys nebyla tak sobecká, Tomáš by nebyl tak nemocný!“ „Proč jsi mě opustila? Proč jsi mě nechala samotnou s tím kriplem?“ To poslední mě zasáhlo nejvíc. Tomáš za nic nemůže. Ale máma v něm viděla jen břemeno. A ve mně zrádkyni.

Jednou mi volala Katka. „Lucko, tvoje máma mi psala na Facebooku. Prý tě mám přemluvit, ať se vrátíš. Jinak prý přijde k nám domů a udělá scénu.“ Bylo mi trapně. Katka má vlastní problémy, rodiče rozvedené, mladší sestru na krku. Ale nikdy mi nevyčetla, že u ní přespávám nebo že brečím do polštáře. „Neboj, Lucko, to zvládneš. Ona tě jen vydírá. Musíš být silná.“

Jenže jak mám být silná, když mi vlastní máma přeje smrt? Když mi píše, že bych měla dostat rakovinu, že bych měla skončit na vozíku jako Tomáš? Když mi nadává do děvek a sviní? Když mi vyhrožuje, že přijde na můj nový byt a udělá mi peklo?

Jednou jsem šla z práce a u vchodu do domu stála máma. Byla rozcuchaná, v ruce igelitku s lahváčem. „Tak tady si žiješ, ty mrcho! Zatímco já se doma dřu s tím tvým bráchou! Ty se nestydíš? Co jsi to za člověka?“ Sousedka paní Novotná jen přihlížela, ale pak mě vzala za ruku a odvedla dovnitř. „Neboj se, Lucko. Tvoje máma je nešťastná. Ale to není tvoje vina.“

Jenže já se pořád cítím provinile. Každý den. Když jdu do práce, když si koupím kafe, když se směju s kolegy. Pořád slyším mámin hlas: „Jsi sobecká! Jsi zrůda! Tomáš tě potřebuje!“ Ale já už nemůžu. Už nechci být jen služka. Chci žít svůj život. Chci mít šanci být šťastná.

Jednou mi Tomáš napsal na Messengeru. „Lucko, máma je na tebe hrozně naštvaná. Ale já ti to nevyčítám. Chápu, že jsi musela odejít. Já bych taky chtěl.“ Bylo mi do breku. Tomáš je ten poslední, kdo by si zasloužil takový život. Ale já mu nemůžu pomoct. Nemůžu se vrátit. Musím myslet i na sebe.

Někdy si říkám, jestli jsem opravdu tak špatná dcera. Jestli jsem měla zůstat a pomáhat. Jestli máma má pravdu, když mi přeje smrt. Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky, kdy jsem byla jen stínem, kdy jsem neměla žádné sny, žádné kamarády, žádnou radost. A vím, že jsem udělala správně.

Ale proč je v Česku pořád tak těžké říct, že mám právo na vlastní život? Proč se pořád očekává, že dcera musí obětovat všechno pro rodinu, i když ji to ničí? Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo být šťastná, i když to znamená odejít od rodiny?